|
|
Norbert Lichý,
herec
Kdy jste zaregistroval, že existuje ta kouzelná skříňka, ze
které se linou zvuky?
V dobách mého dětství televize vysílala jen zřídka. Rodiče si
koupili gramorádio a to se zanedlouho usídlilo v dětském
pokoji. Jmenovalo se Bel canto. Začalo kupování desek,
nejdříve s Hurvínkem a Spejblem a pak s jinými, převážně
dramatickými výlisky jako Pes baskervillský, zkrátka co bylo
k mání, a pravda je, že bylo z čeho vybírat. Jsem šťasten, že
jsem odchovancem Skupy a Kirschnera, Trnky, Týrlové, Štěpánky
s čertíkem Bertíkem, Krtečka a Křemílka, a ne Monster, ať se
poskládají, jak chtějí. Závidím dnešním mladým, že mají
počítače, ale už vůbec ne to, co všechno díky nim, byť
nechtěně, konzumují. Kouzelná skříňka, z níž se linou zvuky,
bylo i piáno, ale tam už to nešlo samo, tam do toho bylo třeba
praštit pěstičkama.
Co pro vás v dětství znamenal další zdroj zvuků – rozhlas?
Klid a pohodu. Na chalupě věčná kulisa stanice Hvězda. Hrála
tiše a nenápadně, ale pořád. Některé aranže hitů znám dodneška
a mimoděk se mi vybavují. Určitě se z reproduktorů linula i
propaganda, ale ty naše hlavy jako by měly schopnost ji
nevnímat a zvednout pozornost až na něco chytrého. Tato
dovednost se hodí i dneska, to bych si nepomyslil. A pak četby
na pokračování a rozhlasové hry. Úžasná věc, dodnes mám mnohé
v archivu, snad bych si troufal říci, že jsem v tom ohledu
sběratel. Když nebylo nic chytrého, přeplo se Bel canto na
desky. Poslouchal jsem je tak často, že jsem je znal téměř
nachlup zpaměti. Zvuková paměť mi od té doby zůstala, stává
se, že se některou roli naučím po nápovědě. Jinak jsme
poslouchali Kolotoč, Dobré rána s panem Nepilem na Praze,
později Rytmus, pohledy do světa populární hudby, a Větrník
nebo na Vltavě 3x60, a to stereo. Něco neuvěřitelného v dobách
normalizace. Ty lidi pozlatit.
Jaký vztah k rozhlasu měl váš táta?
S každou novou kořistí, kterou jsem nahrál na magnetofon, jsem
se pochlubil a společně jsme poslouchali. Třeba Werichovy a
Horníčkovy předscény, rozhlasová zpracování divadelních her,
Cimrmany, jéje, toho bylo… Táta na chalupě poslouchal Hlas
Ameriky, víc ruchů a kvílení než hlasu, ale usmíval se. Zažil
si po okupaci moc ošklivých věcí, a i když se sametové
revoluce nedožil, naději měl. Doma byl ale v divadle. Trochu i
v televizi. Víte, že nevím, jestli něco napsal pro rozhlas? To
je ostuda… Zeptal bych se ho, ale už tu není. Bohužel.
Když jste přebíral Cenu Thálie, řekl jste: „Táto, ty to
vidíš.“ Bylo to dojemné a milé. Mohl byste tu větu nějak
rozvinout?
Je-li posmrtný život, tak se tehdy koukal. Ale protože nejspíš
není, byl to ode mne pozdrav tatínkovi, který věřil, že mne
divadlo vcucne tak jako jeho. Že mne pohltí a tak trochu si se
mnou bude dělat, co chce. Že budu jeho fenoménem posedlý, že
mu nejspíš dám celý život, jako to udělal i on. A i když je to
někdy vyčerpávající a nedoceněná dřina a kolikrát beznaděj za
docela mizerný obolus, stojí to za to. Cítil jsem, že je třeba
rodičům poděkovat.
Vězíte nohama pevně v půdě ostravského regionu. Čím je pro vás
Ostrava?
Je to moje rodné město. Tady mám své kořeny, domov, spoustu
přátel a vazeb. Spoustu zapomenutých i nezapomenutých lásek.
Je tu k vidění architektura, kterou by člověk v „ocelovém
srdci republiky“ nečekal, ale i bída a beznaděj, kterou by
čekal. Když jedu kolem Nové Karoliny, je mi neuvěřitelně
smutno. Spousta utracených peněz a iluzí a očekávání. Ale
stejně tak jezdím kolem Paláce, Ostravice, Fénixu, Elektry a
kavárny Praha. Někdy mám pocit, že se ve skutečnosti nedělá
nic pro nás, obyčejné lidi. Ale pak tedy… pro koho? V každém
případě je Ostrava městem, kde každý ví, že za všechno se
platí.
Pro herce tu ale mnoho příležitostí není, že?
To je taky důvod, proč talentovaní mladí herci odcházejí pryč,
hlavně do Prahy. A to i přesto, že se tu některé instituce
potřebné pro příležitostné herecké přivýdělky nacházejí –
televize, rozhlas, dabingová studia.
Vy ale zůstáváte.
To proto, že už nejsem ve věku, kdy člověk snadno přijímá tak
velkou změnu, a jednak z nějakého vnitřního vzdoru, že to
přece není správné. Že si toho někdo všimne, že se to změní...
Prakticky jste vyrostl na jevišti a v divadelním zákulisí, ale
dobré herecké příležitosti vám nabídl i rozhlasový mikrofon.
Jaké bylo první setkání s ním?
Na natáčení jsem se tehdy dostavil pozdě a ještě ke všemu v
traumatu. V noci mi vykradli auto a rozbili okénko. Musel jsem
do servisu, byla děsná mlha. Ve studiu už čekala spousta
vážených bardů, režisér pak vracel každičkou větu. Mnohokrát.
Tu moji. S tím narůstalo mé zoufalství a pocit naprosté
zbytečnosti. Nejraději bych někam zmizel, ztratil se... Nerad
bych to zažil víckrát. Dobrá zkušenost to ale byla.
Od koho jste se učil rozhlasovému herectví?
Mám v archivu dokonalé skvosty. Dialog s doprovodem děl se
Štěpánkem a Adamírou, hra Oldřicha Daňka. Vzpomínka na Hamleta
s panem Vinklářem. Soudce a jeho kat od Dürrenmatta s Rudolfem
Hrušínským, jeho doktor Galén v Bílé nemoci. Fantastické hry
Sedm svědků od Karvaše, Proces s kontryhelem
s nezapomenutelným Högerem, Král Lear s Růžkem… Božínku, toho
je! Medřická, Sovák, Kohout, Munzar a jeho žena Jana
Hlaváčová… Učím se pořád. Hlavně umění dostat se na dřeň
příběhu, situace, vést dialog, hrát si se slovy. Nevím, v čem
je ten drobný rozdíl, že se mi jeví herci, které jsem
jmenoval, jako mnohem větší osobnosti než ti dnešní. Jako by
byly ty seriálově-dabingové hlasy přejeté žehličkou. Žádná
zvláštnost, nuance, záhyb, výjimečnost, osobitost projevu.
Nikomu to nevyčítám, zase z toho vykukují peníze, taková je
asi doba.
Jen za poslední čtyři roky jste v ostravském rozhlase stál u
mikrofonu při realizaci dvacítky větších projektů – četeb na
pokračování, pohádek, dramatizací. Co pro vás tato práce
znamená?
Mám tu práci rád, protože ji nelze ošidit gestem, mimikou ani
jednáním. Dobře napsaná slova ale musí být poskládána
v dokonalý příběh. Ten znamená téměř vždy jistý úspěch.
V divadle, v kině, v literatuře. Řecké báje stejně jako Král
Krysa, Kmotr, Den trifidů, Dumasovy romány, verneovky...
Kolikrát mne napadá, když je toho tolik dobře napsaného, proč
se vysílají ty bezduché celosvětové telenovely? Tuhle jsem byl
připoután nemocí na lůžko a projel v neděli odpoledne
devadesát kabelových programů. Vařilo se, blábolilo o
hloupostech, předpovídalo počasí, teleshoppingovalo... a zase
vařilo. Kdo to vlastně sleduje?
Nelze nevzpomenout texty Jana Balabána, které v rozhlase
interpretujete relativně často. V Radioservisu právě vychází
CD Zeptej se táty Jana Balabána. Čím vás tento autor zaujal?
Jeho věty zní jako desatero. Ten člověk píše o tom, co nám
zoufale schází. Pokora, strach z všehomíra, odpovědnost za to,
co každodenně činíme. Sebereflexe, láska k bližnímu, sepětí
s přírodou a druhými lidmi, porozumění, tolerance, soucítění.
Čím je člověk starší, stávají se všechny tyhle věci
důležitějšími.
Milan Švihálek
Foto Tomáš Ruta a Falcon
|
