|
|
 Otakar
Brousek starší, herec
Rand by mohl být líčen jako směšný, senilní stařec. Vy ale
Randa obdarováváte moudrostí, nadhledem, svou duševní čilostí.
Pročpak?
Ano, z Randa jsem mohl udělat senilního staříka. Jeho žena
Chancyho svádí, a on jejich vztah přesto podporuje. I Randovo
angažmá v politice by mohlo být pojato komicky... S režisérem
Martinem Stropnickým jsme ale dospěli k tomu, že jde o postavu
nejen velmi činorodou, ale také o velkodušného a moudrého
člověka, který si uvědomuje, že už po něm šátrá ta zubatá
s kosou. A proto chce svou ženu, kterou miluje, zabezpečit – i
po lidské stránce. Chce, aby jeho odchod nenesla příliš těžce
a měla po boku někoho, komu může věřit. A tak když se Rand
setká s Chancym, nezáludným prosťáčkem božím, anebo – záleží
na úhlu pohledu – „dobrosrdečným géniem“, uvědomí si, že právě
on by pro ni mohl být tím vhodným člověkem. Proto také
Chancyho uvede do elitní společnosti byznysmenů a politiků,
v níž se sám pohybuje.
Kromě Randa hrajete na Vinohradech ještě v jiné inscenaci,
jejíž příběh se točí okolo politiky. Jde o hru Jistě, pane
ministře. Je pro divadlo politika vděčné téma?
Divadlo by mělo nastavovat společnosti zrcadlo. Politika je
proto pro ně jedno z nejvděčnějších témat. O tom ostatně
svědčí i úspěch naší hry. Začátkem května budeme hrát už její
dvoustou reprízu. V historii Divadla na Vinohradech – tedy od
roku 1907 – je to jeho čtvrtá nejúspěšnější inscenace. Tou
vůbec nejúspěšnější je Feydeaův Brouk v hlavě, kterého
režíroval Jiří Menzel. Brouka budeme ho hrát v květnu již po
třistašesté. Zajímavé u titulu Jistě, pane ministře je, že
původně nebyl napsán pro divadlo, ale pro televizi. Byl to
seriál BBC, který se vysílal i u nás. Už ho hrajeme šestou
sezonu a pořád máme plno. Martin Stropnický s ním jako režisér
debutoval – promítl do něho zkušenost ze své diplomatické
praxe. Téma politického „šibalství“ je stále žhavé, politici
na celém světě se chovají pořád stejně.
Radioservis nyní na CD vydává šestidílnou rozhlasovou
dramatizaci Sienkiewiczova románu Quo vadis. I ona se úzce
dotýká politiky: v postavě císaře Nerona vykresluje zrůdnost
tyranie. Vy propůjčujete hlas spisovateli Petroniovi.
Inscenace byla realizována v roce 1968. Vzpomínáte si na
atmosféru jejího natáčení?
Je to už hodně dávno, takže si podrobnosti příliš nevybavuji.
S režisérem Janem Bergerem se ale pracovalo dobře a já jsem
měl vděčnou roli – intelektuála, který se vyhřívá v přízni
císaře Nerona a domnívá se, že ho pokaždé dokáže přelstít a
těžit z jeho náklonnosti. Dlouho s tím obludným manipulátorem
skutečně jako jediný z celé římské společnosti sám manipuluje.
Nakonec se mu ale jeho jednání vymstí a nezbude mu než spáchat
sebevraždu. V tom seriálu se hodně odrážely dobové úvahy o
vztahu intelektuálů k moci. Zvláště k té nekontrolovatelné.
Což bylo tehdy velmi aktuální téma... A vlastně má co říci i
dnes.
V katalogu Radioservisu najdeme i další nahrávky, ve kterých
zaznívá váš hlas: například Doyleovy detektivní povídky,
v nichž hrajete doktora Watsona. Vy jste byl ovšem v rozhlase
i Sherlockem Holmesem. Kterou z těch dvou postav jste
interpretoval raději?
Obě jsem dělal rád a s velkou chutí. Když jsem byl mladší, tak
mě režisér Josef Červinka obsadil ve Psu baskervillském do
role Holmese. To bylo v roce 1962. On v tom desetidílném
seriálu ztvárnil Watsona, který je starší. No, a jak šel čas a
já zestárnul, Watsonem jsem se stal já a do role Holmese
nastoupil Viktor Preiss. S režisérkou Hankou Kofránkovou jsme
těch Doyleových povídek natočili celou řadu. Nejsou to žádné
realistické „přiběhy ze života“, je v nich nadsázka, vtip,
ironie... Myslím, že při poslouchání těch břitkých dialogů
mohou posluchači poznat, jak nás natáčení těšilo, jak jsme se
jejich anglickým suchým humorem všichni bavili.
Zjistil jsem, že v Městské knihovně v Praze si lze vypůjčit
okolo čtyřiceti různých audionahrávek, v nichž hrajete. Vesměs
pocházejí z rozhlasu. Kdy jste kouzlu rozhlasového herectví
propadl poprvé?
Hned po válce, v roce 1946. Tehdy jsem měl angažmá v divadle
na Kladně a na popud svého bratrance z druhého kolena –
vynikajícího rozhlasáka Karla Pecha – jsem se přihlásil na
herecké zkoušky do rozhlasu. Připravil jsem si dlouhý monolog
– Podotknutí mistra těžké váhy z Bassova souboru povídek Lidé
z maringotek. Ve zkouškové komisi seděli Bohumil Hradil, Jiří
Vasmut, Miloslav Jareš, Přemysl Pražský a předsedal jí Josef
Bezdíček. Čekal jsem, že mě někde v půli mého monologu utnou.
Ale oni ne. A hned druhý den mi telefonoval Jiří Vasmut, abych
přišel na natáčení. Už nevím, co to tehdy bylo. Asi rok po
těchto úspěšných zkouškách jsme s Karlem Pechem natočili
prvních pětadvacet reportáží inženýrů Hanzelky a Zikmunda
z jejich legendární cesty po Africe a tím se můj hlas stal pro
posluchače známý.
Od té doby jste jistě natáčel s většinou významných
rozhlasových režisérů. Který z nich vás při práci s mikrofonem
nejvíc naučil?
Řekl bych, že Miloslav Jareš. Přestože byl o jedenadvacet let
starší než já, velmi jsme se spřátelili a naše přátelství nám
vydrželo až do roku 1980, kdy zemřel. V padesátých a
šedesátých letech jsme spolu natočili spoustu krásných her –
především těch klasických: Čechovův Višňový sad, Goetheho
Egmonta, několik Shakespearů... Tehdy se natáčelo jinak než
dnes. Hodně jsme zkoušeli mimo mikrofon a do studia jsme šli,
až když už bylo vše perfektně připraveno. Jareš ale rád
natáčel i mimo nahrávací studio – v přírodě, v kostele, na
nezvyklých místech, která měla své charakteristické zvuky.
Dělali jsme spolu i poezii. To, co znamenali E. F. Burian a
Jindřich Honzl pro můj jevištní přednes, co mě naučili, když
jsem pracoval v jejich souborech, to znamenal Jareš pro mou
interpretaci poezie před mikrofonem.
Bronislav Pražan
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 24. dubna. |
