|
|
 Cesty
do ztraceného ráje
Prvního května tomu bude přesně patnáct let, co se na vlnách
Českého rozhlasu poprvé ozvala znělka jednoho z
nejúspěšnějších projektů našeho veřejnoprávního rádia. Za jeho
posluchačskou oblibou nestojí tým dramaturgů a scenáristů, ale
všehovšudy dva muži: Jiří Anderle a Vlado Príkazský.
Je to příběh s dvojím startem, se střemhlavým vzestupem a s
cílem v nedohlednu. Láska za lásku byla původně koncipována
jako hudební pořad s netypickým průvodcem: Jiří Anderle patří
nejen k našim nejoceňovanějším malířům, ale je znám i svým
hlubokým vztahem k muzice všeho druhu. V mládí hrával na
tancovačkách – koneckonců cyklus inspirovaný vzpomínkami na
jejich atmosféru stojí u úspěšných začátků jeho tvorby. A v
jeho ateliéru často zní takzvaná soudobá vážná hudba od
Stravinského po Bouleze. Dramaturgie stanice Praha tedy
vsadila na nápad, že by mohl posluchače provádět vlastní
diskotékou.
Od diskžokeje k vypravěči
Tahle role ale Jiřímu Anderlemu nebyla souzena. „Horšího
diskžokeje jsem v životě neslyšel,“ řekl mu zkušený rozhlasák
Vlado Príkazský, a jak se na kamaráda sluší a patří, poradil
změnu formátu. Zanedlouho se posluchači začali seznamovat s
rakovnickým krajem, s malířovou rodnou vesničkou Pavlíkovem a
jejími rázovitými obyvateli, a jak šel čas, okruh vzpomínek se
rozšiřoval. Hrdiny Anderleho vyprávění se vedle vesnických
tetek a strejdů, kluků a holek, řemeslníků a pábitelů staly
také známé osobnosti české kultury, ve fantazii posluchačů
ožily nejen vesnické návsi, pole a rybníky, ale také pražské
ulice, hospůdky a ateliéry.
Pravidelnému posluchači Lásky za lásku může přijít až
neuvěřitelné, kolik vzpomínek zůstává v člověku uloženo a v
jaké intenzitě se propalují z podvědomí do sfér, kde je možno
je zachytit a předat dalším. Přitažlivost vyprávění spočívá v
tom, že jeho vyprávění nikdy neuvázlo na mělčině
sentimentálních obrázků, srozumitelných jen úzkému okruhu
zasvěcených. Je to zcela jistě síla talentu, co z privatissima
jedinečných situací bezpečně vyhmátne to obecně sdělné a
osobitě je rozvede v umělecký tvar – lhostejno, zda jde o
kompozice výtvarné, nebo slovesné. „Jako štětec může přenést
na plátno i ty nejkřehčí pocity, tak i mikrofon prozradí každé
hnutí mysli, lásku i faleš,“ říká Jiří Anderle.
Důležitý muž ve stínu
Když je řeč o rozhlasové kompozici, je nezbytné zmínit osobu,
která dává Lásce za lásku osobitý, nezaměnitelný rytmus a
vyznění. Je jí rozhlasový dramaturg a dokumentarista Vlado
Príkazský.
„Nedovedu přesně říct proč, ale nechtělo se mi nikdy moc
vyprávět o zákulisí rozhlasové tvorby, na kterém se podílím,
zejména když jde o výrazné autory, jako je Jiří Anderle. Navíc
když podobný rozhlasový tvar nemá v minulosti mnoho vzorů.
Známe úžasné vypravěče, kteří se objevovali v Sedmilhářích
Dity Skálové, nebo tvůrce, jako jsou jako František Nepil,
Ivan Vyskočil, Přemysl Rut, a další spontánní vypravěče,
jenomže Jiří Anderle byl u mikrofonu sám a doma.
Když se pořad Láska za lásku před patnácti lety rodil, dost
opovážlivě jsem nabídl pomoc při zpracování volně vyprávěných
příběhů, které nebyly předem napsány a plynuly v proudu
vzpomínek protkávaných brilantním a specifickým malířským
viděním světa. Mým úkolem bylo dodávat vyprávění rytmus,
napětí, zkratku, a to vůbec nebylo lehké. V pozadí tohoto
činění vždy probleskovala obava, aby mé zásahy nepokazily jeho
originalitu a přirozenost. Naše přátelství s Jiřím mi poskytlo
jakousi ,plnou moc' zpracovat jeho vyprávění podle vlastní
úvahy, s rizikem, že se to autorovi nebude zdát přesné,
výstižné a nezkreslené. Svou roli jistě hrála i skutečnost, že
mé zážitky z dětství byly obdobné, že si pamatuji podobu lidí,
domů, nevydlážděných ulic, lipových alejí, vůni školních
kalamářů, dívčích copánků a klukovských praků, ale i hudbu na
tancovačkách a oblečení tetiček, které šly do kostela.
Vynadáno jsem prozatím nedostal
Velice brzo se ukázalo, že i papoušek Žanda, který si pískal,
kdy se mu zachtělo, Mozartovu Malou noční hudbu, měl v pořadu
svou nezaměnitelnou a posluchači milovanou roli – a že i druhá
Žanda, která do vyprávění neukázněně breptá dnes, má v tomto
představení jednoho vypravěče stále své místo. Že pro
atmosféru střídajících se historek má význam použitá filmová,
klasická, ale i dechová hudba, a že ji Jiří nejenom dobře zná,
ale i pilně shání a dodává.
Můj úkol je shrnutý do kostrbatého názvu ,rozhlasová
realizace', který je souhrnem dramaturgické spolupráce, výběru
a úpravy slova a zařazení vhodné hudby, ale i dotvoření
konečné podoby stočeného pořadu. Ona ,realizace' se pravdivěji
dá nazvat ,službou' autorovi. Právě tak pokorně slouží pořadu
Láska za lásku Markéta Košťáková a přátelé technici, kteří
jsou zároveň prvními posluchači a dávají najevo, jestli se nám
dílko povedlo, či ne.
Hlavními aktéry jsou samozřejmě naši věrní fandové mezi
posluchači. Setkání s nimi bývá zdrojem odvahy pro práci na
dalším dílu. I když je cesta k vytvoření každého kamínku do
mozaiky příběhů složitá, radost z odezvy je odměnou největší.“
 Ani
mráčku na obláčku
V roce 2007 vydal Radioservis výběr z Lásky za lásku pod
názvem Cesty. „Často se to mé putování minulostí podobá snu a
při vypínání mikrofonu jsem překvapen, že od doby, o níž jsem
vyprávěl, uplynul téměř celý můj život,“ napsal tehdy Jiří
Anderle. Putovat vzpomínkami, prostorem mezi skutečností a snem, máme možnost nejen u rozhlasového přijímače, ale také u
přehrávače cédéček díky novému titulu Ani mráčku na obláčku.
Opět je tu řeč o ztraceném ráji dětství a mládí – rodném
Pavlíkově a pražském Novém Světě, který se Jiřímu Anderlemu
stal od dob studií na dlouhou dobu druhým domovem. V Anderleho
vzpomínkách není rozdílu mezi městem a vesnicí, tady i tam
žijí lidé s dobrým srdcem a laskavýma rukama, lidé stateční a
moudří i blázni a podivíni. Pokud jde o Prahu, Jiří Anderle
udělal pro Nový Svět – malebné i bizarní prostředí v těsném
sousedství velebných Hradčan – to, co jiní věhlasí umělci před
ním pro Malou Stranu. Bohumil Hrabal o Novém Světě řekl: „To
jsou kulisy pro divukrásný román, jen ho napsat.“ A Jiří
Anderle jako by jeho přání vyslyšel, byť v jiných žánrových
konturách, když po svém navazuje na tradici pražských
humorných i hořkých obrázků počínající Janem Nerudou a
pokračující Ignátem Herrmannem až třeba po Karla Pecku. I
metoda „sběru“ motivů a jejich přetvoření v jen zdánlivě
spontánním proudu autorského monologu, jenž je ve skutečnosti
stylizovanou literární strukturou, odkazuje k Anderleho
příteli Hrabalovi – a některými aspekty také k metodě a
poetice „navrávaček“ Dominika Tatarky.
Rozhlasové vzpomínky Jiřího Anderleho – a zdaleka nejenom ty
soustředěné na tomto cédéčku – jsou přehlídkou dojemných i
úctyhodných postav s ostrou, výstižnou charakteristikou
opřenou třeba o jediný detail, s přesně pointovanými příběhy.
Ty příběhy jsou směšné i hořké, velkolepé i banální; stejně
jako v jeho malířské tvorbě se tu střídá vysoké a nízké,
profánní témata se prolínají s těmi, jež se – podobně jako
často citovaná Mahlerova hudba – vztahují k nejzávažnějším
filozofickým otázkám. Hudba vůbec hraje v Anderleho tvorbě
důležitou roli. Zůstaneme-li u Lásky za lásku, neplní tu jen
funkci rytmizace rozhlasového tvaru, ale stává se nezřídka i
literárním tématem, integrální součástí děje – a v neposlední
řadě pomáhá vyjádřit to, co jinak vyjádřit zkrátka nelze.
Už patnáct let jsme my, rozhlasoví posluchači, za zvuků
konejšivé melodie Láska za lásku zváni do světa, v kterém
bychom si přáli žít: kde pálí ostré slunce na dětská
dobrodružství, kde platí dané slovo, kde nikdo není zbytečný a
nad každým člověkem bdí láska a pochopení. Díky fantazii a
talentu Jiřího Anderleho můžeme tento svět sdílet. Třeba se
nám podaří odnést si z něj aspoň něco do našich všednodenních
životů.
Milan Pokorný
Foto Mona Martinů
|
