|
|
Nekonečné, nekončící Dillí
Hlavní město Indie Dillí je s necelými sedmnácti miliony
obyvateli druhá největší megapole v Indii a osmá na světě.
Žije zde víc než jedenáct tisíc osob na kilometr čtvereční. K
Dillí patří přelidněné slumy, ale také jsou zde k dostání
jedny z nejdražších pozemků na světě. Tisícileté Dillí, jedno
z nejrychleji rostoucích měst na světě – město minulosti i
budoucnosti. 21. dubna vás do Dillí zavede sobotní vltavská
Víkendová příloha.
Dillí – Nové Dillí, hlavní město Indie a zároveň samostatný
stát s vlastní administrativou, se soudním dvorem a s výkonnou
radou ministrů v čele s premiérem. Je v něm všechno, nač si
jen vzpomenete. Dillí – město snů a nadějí, které se mohou
naplnit. Lidé z celé Indie věří, že zde najdou práci, a
skutečně! Podle posledních statistik je v Dillí pouze pět
procent nezaměstnaných oproti až třicetiprocentní
nezaměstnanosti jinde v zemi. Také je tu méně těch nejchudších
– jen o trochu více než osm procent. Lidí pod hranicí chudoby
je přitom v Indii víc než čtvrtina. V Dillí je těch naprosto
chudých jen asi milion dvě stě tisíc.
Nekonečná řeka
Vzpomínám na první dillíské ráno. Vyšla jsem na ulici a
získala jsem pocit, že do davu, který po ní plyne, vstoupit
prostě nelze. Nevídaná, nepochopitelná směsice mužů, žen,
zvířat, rikšů – ať už cyklistů nebo řidičů páchnoucích
motokár. Napříč do nich vrážejí muži táhnoucí těžké káry a
cestu si vymáhá i náklaďák. Všichni nakonec projdou a
projedou, svůj životní prostor najde slepý žebrák i zmrzačené
dítě. Hlavní ulice je lemovaná obchody se vším představitelným
– s módou, restauracemi nebo se stánky s jídlem, ale
zabočíte-li do uličky ne širší než chodba, pronikáte ihned do
nitra příbytků – matka chystá oběd, ve vaničce umývá snědé
dětské tělíčko. V uličkách pracují řemeslníci, košíkáři,
hrnčíři, krejčí, zde se peče chleba a žehlí prádlo. Den
pokročil, děti navlečené ve školní uniformě se vracejí ze
školy, ulicí táhne náboženský průvod, pozlacený vůz se sochami
bohů a bohyň v životní velikosti, koně, hudebníci a věřící,
kteří spěchají k brahmánům koupit si požehnání.
Tato čtvrt se jmenuje Páharganž. Main bazar, hlavní trh, je
vesnicí uvnitř obrovského města. Někdo odtud nevyjde po celý
život. Cizinec zde najde všechno: ubytování, jízdenky,
letenky, indické vůně, barvy, hadříky, také Che Guevaru,
sloního boha Ganéšu a globalizované zboží. K tomu krávy, psy,
zeleninový trh i novinky – pivo a whisky! Kontinentální i
indické jídlo, veg a non veg, také Golden Café, kde vaří
Číňan. U kasy, proti řvoucí televizi, celé dny vysedává malý
syn majitele. Kýve se sem a tam. Majitel hospodu prodává a
kupuje hotel. Nejspíš pro něj.
Hinduisté a ti druzí
Obchod BD Handicraft. B je Bharat, D Deepak, synové pana
Radžendyr. Během let oba dostali manželky a narodilo se
několik dětí. Bharatův syn vypadá jako jeho otec. Dostáváme
čaj s mlékem a sušenky. Ženy zůstávají v kuchyni. Pan
Radžendra je tělnatý a mrštný. Ví všechno, nepochybuje o
ničem. Oženil syny i dceru, nyní telefonuje a udílí ponaučení.
Kompasem života je mu hinduismus. Oznamuje, že otevřel další
obchod. Pracovali dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu.
Přikoupili pozemek a staví nový dům. Děti mu prý říkají: Vy se
odstěhujte, my zůstaneme tady, pěkně při sobě. Jeho syn Deepak
mluví o muslimech. Chce mě přesvědčit, že je jich v Indii
příliš. Podle něj znamenají hrozbu – ovšemže války! Ach, jak
on nenávidí Gándhího! Proč nejsou všichni v Pákistánu?
Deepakův hezký, dříve chytrý obličej se zkřiví zlobou.
Osmdesát procent obyvatel Dillí tvoří hinduisté. Muslimů je
zde pouze desetina a zbytek tvoří síkhové, džajnové,
baháíisté, křesťané, buddhisté, fársiové. Směsice obyvatel
zrozená z dlouhých dějin města. Stopy osídlení na březích řeky
Jamuny sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem.
V těchto místech měla existovat legendární Indraprastha –
hlavní sídlo kmene Pandavů – z dob, které popisuje epos
Mahábhárata. Dillí založil roku 736 tomarský vládce Anang Pal.
Po něm přicházeli další dobyvatelé a město na březích řeky
Jamuny měnilo jména – Lal Kot, Kíla Rai Pithora. To už se
psalo dvanácté století a v Indii vítězil islám. Na sever země
mířil vítězný arabský generál Muhammad z Ghóru, zakladatel
tzv. mamlúcké dynastie bývalých otroků. Vznikl Dillíský
sultanát – jeho prvním vládcem byl generál Kutbuddín Ajbak.
Jemu Dillí vděčí za mnoho krásných staveb, nejznamenitější z
nich je snad Kutúb Minár, Kutúbova věž, z červeného pískovce a
mramoru. Dnes je na seznamu světového dědictví UNESCO jako
jeden z nejstarších a nejkrásnějších příkladů indo-islámské
architektury.
Chudé kryje tráva
Po mamlúckých dynastiích následovaly další, všechny muslimské
– turkmenské a afghánské, dynastie Khildži, Tughlúg, Sajíd,
Lodí. Každá z nich stavěla paláce a pevnosti, které se staly
součásti sedmi měst Dillí. Roku 1398 vtrhl do Indie Tamerlán –
Tímur Lenk, krutý dobyvatel, který v Asii vytvořil obrovskou
říši. Domníval se, že muslimští vládci Dillí jsou ke svým
poddaným příliš shovívaví – povraždil sto tisíc zajatců, město
vyplenil, zničil a zanechal v troskách. Tamerlánův potomek
Babúr se měl stát zakladatelem mughalské dynastie a prvním
mughalským císařem. Do Dillí dorazil roku 1526 a do Indie
přinesl perskou civilizaci a kulturu, dodnes přítomnou.
Jsme ve starém Dillí, bývalém Šáhdžahanabádu, městě
ohraničeném zdí, které až do konce mughalských dynastií
zůstalo jejich hlavním městem. Paláce šlechty a členů
císařského dvora, elegantní mešity a zahrady. Hlavní tepna
Čándní Čók, Tržiště měsíčního svitu, bývala rozdělena kanály,
v nichž se odráždělo měsíční světlo.
V městě Šáhdžahanabád vládl v 17. století velký mughal,
válečník a stavitel šáh Džahán, potomek Čingischána i císaře
Karla Velikého. Čándní Čók vznikl z vůle jeho dcery Džahanary.
Dodnes, navzdory neuvěřitelnému chaosu, který pohlcuje vše,
zůstává pravým srdcem města.
Čas běží. Šáhova manželka Mumtáz odpočívá v Tádž Mahálu
postaveném jen pro ni. Dcera Džahanara však napsala: „Ať můj
hrob pouhá zeleň pokrývá / Vždyť chudé jen tráva kryje...“
Čándní Čók – bazar, nepatrné zacpané uličky, tunýlky podchodů.
Lidský proud jako dravá řeka. Vyzáblý rikša šlape, druhý tlačí
obrovský náklad. Snědí a zchvácení, poddáni davu a osudu. Dvě
muslimky zakrývají tvář černým závojem, tchyně a její nevěsta
– šťastná, nešťastná?
Mladík na motorce naráží do davu, dere se rovně i proti směru,
chaos a vůle jedince jako nerozmotatelná spleť drátů
elektrického vedení, návěsných štítů a odpadků a zboží.
Premierové kino, dnes zubožená díra. Pronikli jsme do útrob
domu, propadlé schody zarovnané krabicemi filmových pásků.
Někdo tu prodává staré plakáty. Řvavé, temné ulice...
Rudá a bílá
Na Čándní Čók už jezdí nové dillíské metro. Platí zákaz plivat
a jezdit na střeše vagonu. Žeton na jízdu platí půl hodiny, u
východu se tlačí žebráci.
Textil, elektronika, kolem mešity náhradní díly a veteš.
Řidítka motorky okusuje obrovský hnědobíle zbarvený beran –
srst se vzorem jako koberec. Blíží se svátek velké oběti a na
trhu zní zvuk broušených nožů.
Velká mešita, největší z indických mešit – jedna z
uskutečněných vizí Šáh Džahána – je rudá a bílá, jako všechno
mughalské stavby. Věřící vystupují po širokých schodech,
vcházejí třemi branami. Tou obrácenou na východ přicházel
pouze císař. Mešita – obrovský otevřený prostor. Rudý pískovec
se střídá s bílým mramorem, stín podloubí a pod žhavým sluncem
nádrž s čistou vodou. Dlažba pálí do bosých nohou, opatrně
našlapuji na koberec z kokosového vlákna, dostali jsme se až
na okraj kupole a na věž – odtud je vidět čtverec nádvoří,
rohové věže, minarety, ploché střechy starého města a v dálce
Nové Dillí.
Mladá dívka má černý závoj, brokátové šaty zdobené barevnými
perličkami, nalíčené oči a sytě rudé rty. Mládenec je její
mladší bratr, anglicky mluví hlavně ona. Vysvětluje, že při
návštěvě mešity potřebuje mužský doprovod, nikoliv dozor! Ženy
si v islámu zaslouží zvláštní úctu a pozornost. Dívka se
jmenuje Zahra – arabsky květina. Její rodina bydlí ve starém
městě. Studovala a bude se vdávat, snoubenec patří k dobré
spřízněné rodině. Staré Dillí zůstává převážně muslimské, říká
hrdě, i když jinde převažují hinduisté. Dříve však v celém
městě zněl její jazyk – urdu.
Přicházejí Britové
Červená pevnost, Lál Kila, leží na březích řeky Jamuny, která
dřív napájela její vodní příkopy. Další dílo císaře Šáh
Džahána, který celé město obehnal hradbami. Mughalskou říši
však do Dillí přestěhoval až jeho syn, ctižádostivý a
nelítostný Aurangzéb, první, ale i poslední mughalský
panovník, který vládl Indii z Lál Kily. Bylo prý nádherné
vidět císaře v průvodu po ulicích města na slonu ozdobeném
zlatem. Na krytém bazaru nakupovaly dvorní dámy hedvábí a
šperky, v domě bubnů těšili panovníkův sluch hudebníci, ke
koupání mu sloužily skvostné lázně, k modlitbám Perlová
mešita. A od jihu se mezitím blížil další dobyvatel: britská
Východoindická společnost. Britové se zmocnili Dillí stejně,
jako se zmocnili celé Indie, ale to už je jiný příběh. Začal
na samotném počátku 19. století. Indie získala nezávislost až
v srpnu roku 1947.
Britské působení zanechalo v Dillí výraznou stopu. Britové sem
přenesli sídlo svého impéria roku 1911 – do té doby jím byla
Kalkata na východním pobřeží. Stav města však neodpovídal
jejich představám a rozhodli se stavět. Z Británie si pozvali
celý štáb architektů vedený Edwinem Luttyensem, který rozhodl,
jak bude Nové Dillí vypadat. Vše je pravidelné, poskládané
velmi geometricky – oválné náměstí Connaught Place, bílé
paláce v zahradách, administrativní budovy, kruhové objezdy.
Dnešní Dillí je obchodní a kulturní metropole indického
severu, město škol a univerzit, nekonečné a nekončící město. K
poznání hlubin jeho minulosti a přítomnosti jeden život
nestačí. Tolik rozdílných míst a podob! Temné uličky,
nekončící bazary, hlubiny starých domů, podivná hvězdárna
Jantar Mantar a také nové stavby jako chrám báhaistů ve tvaru
obrovského lotosu.
Odjíždíme z nádraží New Delhi – Nové Dillí. Vlak pádí na jih a
trvá mu téměř hodinu, než město nechá za sebou. Chudinské
čtvrti málem nalepené na koleje vystřídají nekonečná předměstí
– miliony a miliony lidí, z nichž si každý si nese svůj osud.
Pavla Jazairiová, spisovatelka a publicistka
Foto Jiří Hůla
|
