|
|
 Kouzlení
s časem a pamětí
Dnes už na jeho jméno narazíme častěji jen na jídelních
lístcích, v první třetině devatenáctého století byl ale
Francois-René de Chateaubriand (1768–1848) literární hvězdou
první velikosti. Atala – jeho prvotina líčící lásku dvou
amerických „divochů“ – se stala evropským bestsellerem. Jejím
českým překladem, vydaným pouze čtyři roky po francouzském
originálu, chtěl ostatně Josef Jungmann dokumentovat, že náš
jazyk může sloužit i tomu nejsvrchovanějšímu literárnímu
umění. Ještě výraznější vliv ale mělo na kulturní a duchovní
atmosféru doby jiné autorovo dílo – Duch křesťanství. Tato
romantická adorace katolicismu odňala osvícenskému deismu a
ateismu jejich lesk. A Chateaubriand, někdejší aristokratický
emigrant, jehož rodinu silně postihla Francouzská revoluce, za ně získal přízeň samotného Bonaparta.
Sláva romantismu dávno vyhasla a dnes jsou z autorova díla
nejživější – alespoň ve Francii – Paměti ze záhrobí.
Z dvanácti svazků, jež byly publikovány až po jeho smrti,
vyšel závěrem minulého roku v nakladatelství Academia obsáhlý,
téměř sedmisetstránkový výbor. V češtině vůbec poprvé.
Překladatel Aleš Pohorský vybral jednotlivé kapitoly a pasáže
tak, aby nám nezůstalo utajeno nic podstatného z
Chateaubriandova bohatého citového, uměleckého a politického
života. Ale také, abychom poznali autorovo specifické
zacházení s časem. Chateaubriand začal své paměti psát v roce
1809 a pokračoval v nich – byť s přeryvy – dalších třiatřicet
let. A protože ke vzpomínkám většinou mířil od své aktuální
přítomnosti, jeho vyprávěcí postupy se blíží těm, jež použil
Proust v Hledání ztraceného času: autorovy asociace hloubí
sondy do různých vrstev minulosti; události a osoby opakovaně
nahlížené s různým časovým odstupem nabývají v odlišném
nasvícení pokaždé jiné rysy. K plasticitě traktovaného
přispívá i proměnlivý tón vyprávění: zatímco třeba ve
vzpomínkách na mládí, prožité na starém hradě v samotě
bretaňských lesů, převažuje nostalgie a smysl pro romantický
šerosvit, při líčení politických událostí – ať již za
revoluce, v době Napoleonově či za restaurace – se autor
uchyluje i k sarkasmu. Na svá politická a diplomatická angažmá
dokonce umí nahlédnout se sebeironií. Tu naopak postrádá, když
líčí svá milostná dobrodružství: sentiment a ješitnost
obdařují tyto pasáže bezděčnou komikou.
V posledních částech Pamětí věnoval autor mnoho kapitol svým
cestám do Čech za svrženým francouzským králem Karlem X.,
který ve třicátých letech devatenáctého století sídlil se svým
malým dvorem na Pražském hradě. O Čechách Chateaubriand
hovořil jako o šedé a sychravé zemi. Zdejší ženy se mu ovšem
líbily – zvlášť pokud daly najevo, že se on líbí jim.
Křesťanství zřejmě v jeho duši neustále soupeřilo
s potlačovaným libertinstvím. V závěru Pamětí nicméně
zvítězilo. Svoboda, rovnost a bratrství se nemohou prosadit
bez lásky k bližnímu, konstatoval autor při pohledu do
budoucnosti. Stále vzdálené i nám.
Bronislav Pražan, publicista |
