|
|
 Saša
Rašilov, herec
Máte před představením nějaké speciální rituály?
Nic zvláštního si nevymýšlím. Ale když natáčím v rozhlase nebo
před dabingem, tak si určitě nedávám žádné „lepivky“, které
jsou znát na hlase. Jinak se ničemu nevyhýbám. Když se člověk
něčemu uzavírá, ztrácí imunitu vůči světu, v němž žije.
Existuje v Národním divadle ještě pověstný Klub dobráků, ve
kterém si herci prováděli pěkné kousky?
Na to už dnes není čas a taky by se ty legrace docela
prodražily. Ale čas od času se někomu něco provede.
Vy sám máte k recesi sklony?
Pokud je to způsob, jak poměrně neškodně a dočasně upravovat
realitu, aby výsledkem byl údiv, rozčarování nebo pobavení nad
tím, že skutečnost je jiná, tak ano, to mám.
A co jste provedl naposledy?
To vážně nemůžu prozrazovat. Takhle veřejně se přiznávat k
autorství...
Ptám se na to kvůli vašemu dědečkovi, který byl vyhlášeným
recesistou. Mimochodem, už jste zjistil, jak to je s tou vaší
modrou krví?
Nezjistil, potvrzené to není, ale myslím, že tu naši modrou
krev není možné ani jednoznačně vyvrátit. Svědci už nežijí...
Víte, když jsem si dala dohromady váš smysl pro recesi a
šlechtický původ, byť nedoložený genealogy, napadlo mě, jestli
váš dědeček nebyl schlaraffista. Schlaraffia byl recesistický
klub, který na konci 19. století založili pražští herci a
další lidé se smyslem pro hru a recesi. Hráli si na rytíře,
povyšovali se do šlechtického stavu, měli vlastní erby, oděvy
i řeč a ctili ušlechtilé ideály. Dělali si z mnoha věcí
legraci a jediným tabu pro ně byla politika a peníze.
Ne, tak o tom se u nás nikdy nemluvilo, ale zní to zajímavě.
Možná, že když to teď zveřejníme, přihlásí se někdo, kdo řekne
– můj děda chodil s vaším dědou do tohoto spolku... Já bych se
tedy schlaraffistou docela klidně stal.
Vaše žena se zmínila, že na otázky, z jak slavné rodiny
pocházíte, jste už poněkud alergický. Bála jsem se, že vás
hovorem o dědečkovi trochu rozčílím... Jsou situace, kdy
dokážete třísknout do stolu?
To ano, ale jak s tím nemám problém na jevišti, v reálném
životě své emoce moc nerozehrávám, pokud nejde o emoce
společensky patřičné a vhodné. Jinak mám v sobě opravdu spíš
silné nutkání držet se bontonu. Ale je to dáno spíš výchovou,
než že bych na to tak moc myslel. V tom jsem asi úplně
normální chlap.
Takže se umíte rozčílit?
Samozřejmě, to bych byl nemocný, kdybych to nedělal.
A co vás rozčiluje v poslední době? Třeba politika? Nebo spíš,
s nadsázkou, že není máslo na svém místě?
Ne, tak pořádný na své věci zase nejsem, ale rozčiluje mě
třeba, když si lékaři nárokují dobré ohodnocení a hned se o
nich začne říkat, že jsou asociální. Jen proto, že požadují
stejné peníze, jako mají jejich kolegové v zahraničí. A pak
slyšíte ráno v rádiu, že si lidé jezdí kupovat vajíčka do
Německa, protože tam jsou levnější. Musíte se tedy ptát, kde
je nějaká logika. Na jednu stranu se máme spokojit s tím, co
máme, a nechtít víc, na druhou stranu tady máme nejdražší
benzin, nejdražší telefonní operátory a vlastně i ta pitomá
vajíčka, když už jdeme do detailů. Takže – kde to jsme? Občas
propadám představě, že v nějakém Kocourkově. Samozřejmě, vždy
budeme vést zápas o existenci, ale nikdo by z nás neměl dělat
úplné blbce.
Myslíte, že u nás je ten Kocourkov nějak víc koncentrovaný?
Znáte úsloví: „Kakaja natura, takaja kultura?“
Raději zpět k vašemu dědečkovi herci a otci kameramanovi.
Mnoho lidí, kteří měli slavné předky, se s tím těžko
vyrovnává. Měl jste i vy problém překročit jejich stín?
Člověk přirozeně cítí potřebu nějak se svým předkům vyrovnat,
což může být svazující. Ale často to s sebou přináší i určitá
pozitiva – někdo se například s tím stínem nesmíří a realizuje
se v úplně jiné oblasti. To, že je člověk potomkem nějaké
slavné či známé osobnosti, není jeho provinění a také to nesmí
cítit jako závazek, ale naopak jako hřivnu, kterou je třeba
zúročit. To jsem naštěstí schopný si uvědomit.
Jana Švecová, publicistka
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. dubna. |
