Číslo 15 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Sašou Rašilovem.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

Kintera: Závrať, nebo prázdno?

Krištof Kintera nabízí v Městské knihovně v Praze „výsledky analýzy“. První otázka je, koho umělec ve svých osmatřiceti letech analyzoval: sebe, svět?
Monografie, kterou mu k té příležitosti napsal kunsthistorik Karel Srp a vydalo nakladatelství Arbor vitae, sází spíš na druhou možnost. Podle Srpa je Kintera umělcem, který toho svým dílem říká o povaze světa, v němž žijeme, až překvapivě mnoho – a v této analýze je neslitovně kritický. Třeba pokud jde o konzum. Nebo o média. Po návštěvě výstavních sálů by ale divák vsadil možná víc na první možnost: Kintera vypráví na své životní výstavě o sobě – a pěkně nahlas, v různém stylu a na velké ploše, prostě se vší pompou.

Krištof Kintera: Špatné zprávy

Krištof Kintera patří od počátku své dráhy, tedy od poloviny devadesátých let, mezi takzvané konceptualisty, kteří potřebují vesměs k nastartování práce nějaký „dobrý nápad“ – myšlenku. Třeba vyměnit sklíčka na pražských semaforech nebo simulovat jaderný výbuch v Krkonoších. Takové vnějškové, spekulativní gesto je jistě dobře vidět, poutá širokou pozornost – otázkou je, jestli k něčemu jinému než k autorovi samotnému.
Jde Kinterovi o víc? S estetickými měřítky u něj sotva pochodíme. Amorfní hmota vyvřelá z lyžařské boty, bramborové kreace pospojované elektrickými drátky, obří lustr z pouličních lamp, zhroucený čert u bicích, propletence z bicyklů. To by si člověk do ložnice asi nedal. Jenže umění nemusí být estetické, jak víme. Stačí, když je uměním. Čili?
Je jisté, že Kinterovy práce působí – ovšem výhradně emocionálně. Jsou zábavné, jde vesměs o povedené gagy. Ačkoli se za chvilku vyčerpají, pohasnou, strnou ve smyčce, v recyklaci sebe sama. Instalace v Městské knihovně je skvělá: Kintera galerii přestavěl, občas místy poboural, a vytvořil prostor na způsob „pracovního“ kabinetu – jakousi atrapu domácího supermarketu, kde nabízí svoje „výrobky“. Ty jsou vesměs v pohybu, napojené na zdroj energie, a „promlouvají“. Havran vysoko na stromě mluví anglicky. Pohybujícímu se kyblíku je rozumět podstatně hůř. A malý „revolucionář“, Kinterův zřejmě nejslavnější kousek, bušil hlavou do zdi tak urputně, až ho museli odstavit a přidat k němu vysvětlivku: „Exponát je od úterý do pátku vypnutý z důvodu Krištof Kintera: Chci jít domů, svléci uniformu a zmizet ze scénystížností zaměstnanců Městské knihovny.“
Takže znovu: Divák se na výstavě výborně baví. I když má neodbytný pocit, že Kintera nezvládá umělecky víc než variaci – zejména německého konceptualisty Beuyse. Ten vystavil sako, Kintera kalhoty s kloboukem a štanglí salámu. Beuys rozsvítil žárovku citronem, Kintera zapojil do sítě ořech. Beuys vysázel duby, Kintera sází lampy. Jistě k tomu má každý svoji vlastní mytologii, svůj „dobrý nápad“, jistě by se dali vyložit na různý, možná úplně opačný způsob. A podobně by to šlo třeba s Duchampem nebo Hirstem. Pokud to neuděláme, zbývá z Kinterova díla rovina dokumentární – svědectví autora o sobě.
Je Kintera olověným Plumbařem? Je jedním z „mluvičů“? Je snad zmíněným „revolucionářem“, anebo antropomorfizovaným havranem? Je objektem nazvaným „To“? Karel Srp naráží v monografii na psychoanalytické souvislosti, na příbuznost „To“ s Freudovým „id“. Možná na tom něco je. Pak by Kintera mohl sotva být jen autorem kratochvilných cvičení na vypůjčené téma. Potom by jeho dílo bylo nepolapitelné jako podvědomí samo. Tajemné, závratné, klíčové. Bylo by v něm skryté vše. Jenže co když to tak není a pod slupkou Kinterových gagů je skutečně prázdno? Možnost vlastního výkladu dává Městská knihovna v Praze do 13. května.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik



  Nevýroční vzpomínka
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Na dvorcích Podprůhonu

  Nalaďte si  
 
  Závrať, nebo prázdno
  Navštivte