|
|
Sršatcova konfese
Pier Paolo Pasolini (1922–1975) byl doposud v českém
prostředí znám především jako vynikající filmový režisér,
jakkoli se vědělo i o jeho významné a vlivné působnosti coby
básníka, spisovatele, esejisty, novináře, kritika, teoretika
umění a sémiologa. S odstupem šestatřiceti let od Pasoliniho
smrti se vedle filmové tvorby za jeho nejvýznamnější tvůrčí
přínos vedle poezie považuje právě esejistika.
 Knižní
výbor Zuřivý vzdor (vydaný nakladatelstvím Fra v překladu
Tomáše Matrase s doslovem Martina C. Putny) vychází ze dvou
esejistických sbírek z posledních let autorova života,
Korzárských spisů (1975) a Luteránských listů (1976). Krátce
po napsání posledního z textů byl za dodnes neúplně
vyjasněných okolností zavražděn.
Pasoliniho myšlení bylo vždy výsledkem zdánlivě nesourodého
spojení „post-neorealistického“ vnímání skutečnosti a
abstraktně tezovitého přístupu. Právě to jej ale učinilo
velkým kritikem (nejen) italské moderní společnosti. Jeho
levicové východisko je typické pro přelom let padesátých a
šedesátých; přirozeně sice ústí z marxismu, argumentuje však
zároveň prostřednictvím morálních hodnot křesťanství,
projevujících se odpuštěním, vcítěním a především láskou.
Je třeba si uvědomit, kolik vnitřní síly toto vše vyžadovalo
od člověka několikráte vykořeněného: svou homosexualitou, svým
názorovým nonkonformismem a možná nejvíce svým
intelektualismem, tedy osobnostním potenciálem, jenž se
italským fašistickým a později neofašistickým reziduím a
resentimentům stavěl v cestu snad nejvíce. Pasolini byl
autorem vždy provokujících filmů rozličného zacílení.
Potrefeno se jimi cítilo být nejen fašistické podhoubí
k modernismu směřující Itálie, ale i prostředí státní korupce,
dotčena byla katolická církev, stejně jako – jen zdánlivě
překvapivě – představitelé levicových společenských tendencí,
ať už je reprezentovali italští komunisté, či rozvolněná
levicová ideologie mladých intelektuálů včetně „prvobytně
pospolných“ hippies, k nimž například Federico Fellini zaujal
postoj spíše citový, apoliticky smířlivý.
 Připomeňme,
že Pasoliniho filmy byly vždy namířeny proti determinujícím
společenským silám: od režijní prvotiny Accattone a slavné
Mamma Roma přes Evangelium svatého Matouše ke grotesknímu
podobenství Dravci a vrabci, od originální transpozice
antických látek Oidipus král a Médeia k filosofující Teorémě
či aktualizaci renesanční látky ve filmech Dekameron a
Canterburské povídky k přízračně krutým podobenstvím nedávné
historie Vepřinec a Salo aneb 120 dnů Sodomy.
Společensko-kulturní přínos těchto filmů hodnotíme samozřejmě
jejich kvalitou uměleckou, ale i dobovým mediálním účinkem a
v některých případech i skrze jejich anticipační jasnozřivost.
Jako bytostný esejista, hotový provokovat a třeba i
znepřátelit si kdekoho, chrlil Pasolini množství rafinovaných
i sršatých invektiv, hodných skutečného prokletého básníka.
V tomto smyslu lze v jeho esejích nalézt více pozoruhodných,
dodnes platných myšlenek. Například tu, že potenciální
nebezpečí splynutí zbytnělého, duchovně i duševně
vyprázdněného konzumismu (konzumerismu, řekli bychom dnes)
s neofašistickými náladami a vzněty části společnosti
nezůstane pouze italským problémem let sedmdesátých. A pak
také jeho postřeh ražby jen zdánlivě konzervativní, týkající
se společenských revolt mládeže jakožto pochmurné předzvěsti
její budoucí sociálně konzumní unifikace. Ze zpětného pohledu
můžeme takové posuny paradigmat chápat jako pouhé dobové
paradoxy. Sršatec či „prokletý básník“ Pasolini byl však
jedním z prvních myslitelů, který patogenezi těchto zdánlivě
přirozených jevů nazřel, odvodil a pojmenoval...
Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU |
