|
|
 Vlastenci
Naši rodinní přátelé nám před časem představili svou kamarádku
– Američanku, která sem jezdí velmi často a Českou republiku
opravdu obdivuje. O našich dějinách i současnosti toho ví víc
než průměrný tuzemský občan a také tu občas provází americké
turisty.
„Nedávno, když jsem s nimi byla na Českém Šternberku, kde to
opravdu miluju,“ vyprávěla, „pocítila jsem před nimi takovou
zvláštní hrdost, jako že je to taky moje země.“
Nechtěl jsem ji ranit, a tak jsem jí neřekl, aby si u nás na
takové výroky raději dávala pozor, tohle že nejspíš běžný Čech
nepochopí a bude to považovat za pěknou drzost. To tak ještě!
Aby se nám tu roztahovala a přivlastňovala si něco, co patří
jenom nám!
Při jejím vyprávění se mi ovšem okamžitě vybavilo několik míst
na Islandu, která – také většinou s turisty – navštěvuji déle
než patnáct let a podobně jako ona je už částečně považuji za
svoje, přestože mi ani trochu nepatří. Kdo ví, možná bych při
vyslovení tohoto názoru v méně vhodné společnosti na Islandu
narazil stejně, jako by mohla ona narazit u nás. Na jedné
černé islandské pláži mám totiž „svoji skálu“ a na ní se, když
se na chvíli zastavím a koukám, objevují tváře „mých“ trollů.
Když mám na Islandu fofr a na vyfotografování nového trolla na
té skále nezbyde čas, stýská se mi... A podobné pocity mám i
na jednom „svém“ indiánském hřbitůvku v Andách a v jedné „své“
hospodě v údolí řeky Douro v Portugalsku. Tam se opravdu cítím
jako vlastenec...
Minulý týden oslavil můj pražský přítel, kavárník a spisovatel
Jorge zvláštní den. Vypočítal si totiž, že od chvíle, kdy
opustil své rodné Santiago de Chile a odstěhoval se do Prahy,
uplynulo přesně 8449 dnů a že v pátek to už bylo o den víc,
než kolik si jich předtím odžil ve svém rodišti.
Mám v Chile také několik „svých“ míst, a tak jsem se před svou
poslední cestou neudržel a zeptal se Jorgeho, jestli se tam
občas vrací.
„Pořád méně,“ odpověděl. „Nemůžu prostě žít v zemi, kde je v
každé ulici lékárna a ještě se v ní prodávají nezdravé věci.“
Tak jsem ten jeho důvod v Chile prověřoval a měl pravdu, tolik
obchůdků se zbožím pro zdravé nemocné (či naopak) jsem nikde
na světě neviděl... Ale mně by to tak moc nevadilo, kdybych
měl dost času, klidně bych se tam na nějakou dobu odstěhoval.
V Jorgeho pražské chilské kavárně s ním o páteční noci slavila
půlka pražské Latinské Ameriky stejně jako řada přátel z jeho
druhé půlky života.
„Tak teď už jsem opravdu Čech,“ pravil, když jsme si
slavnostně přiťukli zčásti chilským piscem a dílem obyčejným
pomerančovým džusem, protože já jsem ještě musel řídit.
Alespoň v duchu jsem si představoval, že popíjím originální
chilské „jugos naturales“, které považuji za nejlepší pití na
světě.
„Co pro tebe tento den znamená?“ zeptal jsem se Jorgeho.
„No, asi hlavně to, že už nemůžu jen tak říkat: ‚Co to tady
děláte?‘ Musím se prostě ptát: ‚Co to tady děláme?‘“
To tedy není zase tak moc české, napadlo mě, když jsem se pak
vracel noční Prahou domů. Kdyby byl Jorge opravdu Čech, zeptal
by se: „Co to tady dělají?“
U nás se přece v těchto případech nikdy neříká my, ale oni!
Ovšem Jorgemu bych tohle radši neřekl, abych mu nepokazil
radost.
A koneckonců třeba se to časem změní a nejen on, ale i my
ostatní Češi se přestaneme vyhýbat alespoň slovní odpovědnosti
za to, co tu máme.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
