|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Krize identity
Nečtou papírové noviny, ale chtěli by v nich pracovat. Sledují
internetové zpravodajské servery, ale práce v nich je
nezajímá. To je stručná charakteristika přibližně
dvacetiletých budoucích žurnalistů, které učím na Karlově
univerzitě.
Je v tom obrovský vnitřní rozpor a za deset let, které už
učím, se poprvé projevil tak silně. Už jsem víckrát napsal,
jak za tu dobu klesal počet těch, kteří čtou papírové noviny.
Od třiceti procent v roce 2001 až po řádově jednoho či dva
studenty ve třídě v roce 2011. Ale v mezidobí byli studenti
aspoň nadšeni z webové žurnalistiky, kterou viděli jako
prostor nových možností a příležitostí. Dnes z nějakého důvodu
vystřízlivěli a práce na webu je neláká. Vidím v tom určitou
krizi identity žurnalistiky coby profese. Co vlastně pro
dnešní teenagery znamená? S těmi z prvního ročníku se společně
díváme na slavné novinářské filmy. Viděli jsme Všechny
prezidentovy muže o aféře Watergate, film Dobrou noc a hodně
štěstí o počátcích televizní publicistiky či komedii Noviny o
jednom dni stráveném v redakci bulvárního deníku v
devadesátých letech. A když pak o těch filmech mluvíme, cítím
z konverzace takovou míru nostalgie, až mě to bolí. Chápal
bych ji u sebe, konec konců jsem psal své první reportáže na
psacím stroji, překlepy opravoval bílou vodičkou a rozhovory
nahrával na diktafon s velkými kazetami. Ale proč ti mladí?
Z žurnalistiky jako by se s Twitterem, Facebookem a Googlem
vytratila romantika. Dnešní studenti novinařiny touží po
profesi, které svým vlastním nezájmem berou budoucnost. Ptám
se jim, proč nečtou noviny, když by je lákalo do nich psát.
Dívají se na mě udiveně. Asi jako kdybych fanouškům filmů pro
pamětníky kladl otázku, proč v nich nevezmou nějakou roli.
Fascinuje mě, jak dnes mediální profesionálové používají ve
spojení se sledováním médií slovo „konzumovat“. Dneska už se
média „nečtou“, „nesledují“ ani „neposlouchají“, ale prostě
„konzumují"“. V této souvislosti mě zaujal návrh internetového
byznysmena a mediálního experta Ethana Zuckermana, který říká,
že by se média měla opatřovat jakousi informací o „nutriční
hodnotě“. Podobně jako potraviny, v případě médií by se však
jednalo o kvalitu obsahu.
Představme si to tak, že otevřeme na webu nějaký článek, a než
se nám načte, objeví se na monitoru varování: „Následující
stránka obsahuje 32 procent původních informací, 41 procent
převzatých informací, 16 procent obsahu bez jakýchkoliv
informací a 11 procent reklamy. Přejete si pokračovat?“ Něco
jako když si v supermarketu prohlížíte kelímek jogurtu.
Zaujalo vás víčko, máte na jogurt chuť... ale zároveň byste
rádi věděli, co přesně najdete uvnitř. Před dvaceti lety byste
to museli risknout, ale dneska si složení přečtete na obalu.
Je to lepší, nebo horší? Pomůže vám, že víte, že po jeho
snězení zkonzumujete „17 procent doporučeného denního množství
kalorií“? A chtěli byste číst noviny, které by vedle hlavičky
na titulní straně měly napsáno: „Po přečtení tohoto deníku
získáte 15 procent doporučené denní dávky užitečných informací
a 238 procent denní dávky pitomostí"?
Moderní technologie berou médiím jejich tajemství. Novináře
zbavují jejich výlučnosti, vždyť kdo by potřeboval jejich
ošlapané polobotky (ano, píšu o vašich botách, pánové
Woodwarde a Bernsteine!), když každý má na počítači nebo i na
mobilu svůj Google, Obchodní rejstřík a Twitter. Nezařídí si
snad každý ten svůj Watergate svépomocí?
Odpověď zní: „Nezařídí!“ Víc svým studentům nemůžu říct.
Neumím. Mělo by to stačit |
