 Vicente
Amigo:
Snažím se jít svou cestou
Hlavní hvězda letošního ročníku festivalu Kytara napříč žánry
se jmenuje Vicente Amigo. Vyzrálý autor a kytarista ze
španělské Córdoby je několikanásobným držitelem Latin Grammy v
kategorii flamenco a v Praze triumfoval už před pěti lety v
zaplněné Smetanově síni Obecního domu. Nyní přijíždí s
programem sestaveným ze skladeb z posledního alba Paseo de
Gracia (Cesta milosti). Pár dnů před svým koncertem, který
proběhne 15. listopadu v Divadle Hybernia v Praze, poskytl
Vicente Amigo Týdeníku Rozhlas exkluzivní rozhovor.
Pro mnoho posluchačů i novinářů jste nástupcem Paka de Lucíi.
Jaký je váš vztah k této legendě?
To je logická asociace, oba jsme Španělé a oba kytaristé
hrající flamenco. To, co říkají někteří novináři, tedy že jsem
Pakovým nástupcem, nemohu a ani nechci komentovat – mimo jiné
proto, že se snažím jít svou cestou, a to samo o sobě mě
dostatečně zaměstnává. Můj vztah s Pakem je normální, i když
si uvědomuji, že je to legenda. Obdivuji ho a cením si toho,
co dokázal. Každý po sobě zanechává nějakou osobní stopu a ta
jeho je velká.
Několikrát jste už s Pakem de Lucíou spolupracovali – jaké to
bylo?
Být na scéně s Pakem je vždycky zvláštní zážitek, protože on
je tou neopominutelnou flamencovou veličinou. Ve větší či
menší míře ovlivnil celou jednu generaci hudebníků.
Začal jste hrát na kytaru už v pěti letech. Je to ten ideální
věk, nebo se může začít i později? Jak vzpomínáte na své první
učitele?
Ideální doba, kdy by se mělo začít s hrou na kytaru,
neexistuje. Je však jasné, že to musí být v raném věku. Na své
první učitele si samozřejmě jasně vzpomínám, navíc jsem je měl
velmi rád. Byli to Juan Muňoz, přezdívaný El Tomate, dále
Merengue De Córdoba a Manolo Sanlúcar.
Jste Andalusan – jako Paco de Lucía nebo třeba i Manuel de
Falla. O kus východněji, ve Valencii, se zase narodil Joaquín
Rodrigo, který prosadil do kytaru i ve světě vážné hudby.
Nabídnete nějakou teorii vysvětlující, proč Španělsko rodí
tolik výtečných muzikantů a zvláště kytaristů?
Popravdě řečeno – nemám žádnou teorii, kterou by se to dalo
vysvětlit. Snad bych jen řekl, že konkrétně Andalusie je
velice specifický kraj, který jistým způsobem utváří charakter
a osobnost každého člověka, který se tu narodil nebo tu žije.
Možná je mezi tou specifičností kraje a množstvím výjimečných
kytaristů opravdu nějaká souvislost.
Spolupracoval jste s rockery i jazzmany světových jmen – od
Davida Bowieho a Stinga po Di Meolu a McLaughlina. Jaké to je
– pracovat s hvězdami žánrově „odjinud“, navíc s takovými
osobnostmi?
To se dá přirovnat ke krabičce s překvapením. Je jasné, že
všechna ta překvapení nejsou vždycky příjemná, ale u těch
umělců, které jmenujete, šlo o setkání velmi obohacující,
inspirativní. Byla to i výzva, na kterou jsem se těšil,
protože všichni jsou podle mě jedineční umělci.
 Skladby pro jedno ze svých starších alb jste prý napsal při
pobytu v klášteře Rocamador v Extremaduře. Co kromě atmosféry
určitého místa vás ještě inspiruje k hudebnímu autorství?
Ano, to je pravda. Rocamador pro mne v jednu dobu představoval
zvláštní místo. To se stává i jinde, že najednou vám určité
místo předává zvláštní energii a je ideálním prostředím pro
skládání. Největším zdrojem inspirace je ale život sám.
Sledujete své flamencové kolegy – třeba Gerarda Núňeze,
Chicuela nebo Oscara Guzmána? Existuje mezi španělskými
kytaristy něco jako řevnivost, soutěživost, tvrdá konkurence?
Je jasné, že se člověk snaží sledovat, co dělají ostatní,
žijeme v době, kdy je tu tolik dobrých flamencových
kytaristů... Nikdy jsem ale hudbu nebral jako něco, v čem bych
měl soupeřit. Je to už tak dost tvrdá profese, než aby se k ní
ještě přidávala řevnivost.
V Praze nejste poprvé. Jak bude vypadat váš koncert v Divadle
Hybernia?
Z posledního účinkování v Praze jsem si odvezl skvělý zážitek
a udělám všechno pro to, abychom si ho zopakovali a všichni
jsme si to užili. Tentokrát bude můj koncert vycházet z
posledního alba Paseo de Gracia (což je i název jedné z
nejznámějších promenád v Barceloně) vydaného před dvěma lety.
Přednesu určitě i další skladby, ale konkrétní být nechci. Rád
se při koncertech nechávám inspirovat atmosférou, daným
okamžikem.
Milan Šefl
S laskavým přispěním překladatelky Šárky Valverde
Foto Gloria Rodríguez,
Annemiek Roymans
|
