|
|
 Láskyplné
vypravování o bystré lišce
On ten Těsnohlídkův románek o lišce Bystroušce není žádný
literární skvost. Tak jako byl sir Arthur Conan Doyle hluboce
nespokojen s tím, že jeho literární odkaz je odsouván a
čtenáři žasnou jen nad jeho Sherlockem Holmesem, jistě by i
Rudolf Těsnohlídek podotkl, že jeho kardinálním dílem je přece
Kolonia Kutejsík. Svět literární řídí se však vlastními
zákony, a tak je Těsnohlídkovým jediným dodnes žijícím dílem
právě Liška Bystrouška, ať už v geniálním operním
provedení Leoše Janáčka (1924), nebo v legendární interpretaci
brněnského herce Karla Högera.
Příběhy lišky Bystroušky navíc vznikly jen jako Těsnohlídkova
činnost vedlejší, na objednávku. Výtvarník Stanislav Lolek
totiž pro brněnské Lidové noviny připravoval seriál kreslených
příběhů čtveračivé obyvatelky lesa a bylo třeba doprovodit
obrázky textem. Rudolf Těsnohlídek tedy vzpomněl na krásné
lesy v Bílovicích nad Svitavou, kde měl domek – a od té doby
Bystrouška pobíhala po nich.
K osudovému setkání Karla Högera s Bystrouškou došlo před
brněnským rozhlasovým mikrofonem roku 1962, pravděpodobně
zásluhou dramaturga textu Jana Skácela. Nahrávalo se dlouho,
jak píše v bookletu CD Tomáš Sedláček, „pověst praví, že si
herec dokonce přiobjednával frekvence a jednotlivé pasáže
natáčel tak dlouho, dokud se výsledek dokonale nekryl s jeho
představami“. Rádi pověsti věřme, neboť to, co z nahrávky
slyšíme, není zcela shodné s Těsnohlídkovým textem; románová
brněnština totiž nebyla přesná, správná – došlo tedy k mnoha
pečlivým úpravám, jak o tom vypovídá i další svědectví.
Režisérka Olga Zezulová na natáčení vzpomínala: „Pak přišel do
studia Karel Höger, přátelský, usměvavý, milý, s pečlivě
nastudovaným textem. Zasedla jsem za režisérský pult jaksi
odevzdaně smířená s tím, že tu budu fungovat jenom jako jakýsi
technický dozor. Jenže... Jenže já jsem Těsnohlídkovu Lišku
Bystroušku důvěrně, až milostně znala, často jsem už dřív z ní
natáčela malé úryvky. Prostě mi to nedalo a při jedné větě
jsem natáčení s omluvou přerušila a řekla, že správně po
brněnsku by tahle věta měla znít trochu jinak. S obavou jsem
čekala, jak Karel Höger zareaguje. On však moji připomínku
přijal nejen přívětivě, ale zřetelně rád: ,Samozřejmě, já jsem
si to taky myslel, ale jsem už z toho Brna přece jen dost
dlouho pryč... Pojďte sem, podíváme se na to, kde bysme to
ešče měli trochu upravit!?“
A tak ožil svět Těsnohlídkovy liščí humoresky. Höger výtečně
vypráví i předehrává politické různice skokana a opilého
komára i pivem posilněné filozofování pana rechtora, revírníka
a pana učitele, lumpácká dobrodružství Bystrouščina i milostné
její vzepětí k lišáku Zlatohřbítkovi... Jak psal recenzent v
roce 1968: „Pod kouzelným dotekem vypravěčova hlasu se
rozechvívá Těsnohlídkova překrásná zpěvná čeština, oživují
hlasy milé a blízké, dýchne to něčím důvěrně známým, co se už
zdálo v ruchu velkoměstských ulic být nenávratně ztraceno.“
Karel Höger se s Bystrouškou setkal ještě několikrát,
naposledy ji četl pro televizní cyklus v roce 1973. Ten
doprovázely originální kresby Stanislava Lolka – ty, které
byly na samém počátku celé té liščí historie.
Je tedy záslužné, že se nejstarší z těchto verzí – s hudbou
Leoše Janáčka v půvabně minimalistickém aranžmá Gustava
Křivinky – opět vrací mezi vděčné posluchače. Jedinou vadou na
kráse této reedice je chybějící poslední kapitola: editor
zvolil raději variantu dvou klasických CD, byť se nabízí dnes
již běžná možnost CD mp3, kam by se vešla četba celá. Nemusíte
se však obávat – příběh je přesto ukončen přirozeně, do tečky.
Ostatně – jak píše Tomáš Sedláček, „tu sedmou si můžete čas od
času poslechnout z repríz této trvalky slovesného rozhlasového
vysílání ČRo“.
Přemysl Hnilička, publicista |
