|
|
Tasemnice pana spisovatele
Romanopisec, překladatel Dickense, Scotta a Burroughsova
Tarzana, redaktor, povídkář, ale také houbař, lékárenský
praktikant, kamelot, natěrač, čistič střev na jatkách, myč
nádobí v New Yorku, farmář v Kanadě, vězeň carské policie
v Kyjevě. To všechno byl Zdeněk Matěj Kuděj
(1881–1955), tulák, pijan, kumpán Haškův, kráčivec, kterému se
majetek vešel do batohu a kufříku. Nebyla to cestovatelská
stylizace, nýbrž neklidná povaha, jakýsi „osten nepokoje
v botách“, který mu nedovoloval spočinout. Usedlým a
spořádaným občanem nikdy nebyl. Do svého deníku si napsal:
„Tulákův domov – celý svět.“
 Rodák
z Hořic, dožívající a pohřbený v Litomyšli. Studium na
gymnáziu nedokončil a rád k tomu poznamenával: „Čemu jsem se
ve škole pracně naučil, to jsem kupodivu lehce zase zapomněl.“
Stal se lékárnickým praktikantem a vojenské službě se vyhnul
předstíráním duševní choroby. V roce 1903 se Kuděj vydal do
Hamburku, aby „poprvé a naposledy“ uviděl moře. V
hamburském předměstí Altona zašel tenhle nemajetný zvědavec do
herny. Nechal se vlákat do hry a kupodivu vyhrál – lodní
lístek do New Yorku. V USA a Kanadě strávil šest let. Na
podzim 1912 navštívil carské Rusko, jenže záhy byl zatčen a
v nesnesitelných podmínkách ruského vězení strávil půl roku.
Silně prochladl a přivodil si revmatismus, který ho sužoval do
konce života. Z Ruska byl vyhoštěn a dopraven eskortou na
rakouské hranice. Kuděj později prorajzoval Podkarpatskou Rus
a další středoevropské končiny, ale poté, co mu ani Praha
nepřirostla k srdci, si za svůj „domov volbou“ zvolil
Vysočinu. Našel tam své mecenáše, dobrodince, postavy svých
povídek i kousek střechy nad hlavou.
Sám sebe nazval „zlým dědkem z krabatiny“. Ještě dnes si tam
lidé vybavují Kudějovu postavu: na hlavě čepice se štítkem,
kulaté brýle, odřený kožený kabát, podkolenky, okované boty,
hůl. Někteří vyprávějí o jeho opileckých eskapádách, jiní
vzpomínají na pana spisovatele s úctou, vytahují jeho
podobenku nebo podepsané knížky. V zimě býval často hostem
v humpolecké nemocnici u primáře Melichara. Zde si vždy
v teple poležel a dosyta se najedl. Primář mu také z těla
vyjmul devítimetrovou tasemnici. Pro její ctihodnou délku ji
věnoval místnímu školnímu kabinetu, kde stávala naložená
v lihu s nápisem: „Tasemnice pana spisovatele Kuděje“.
Tasemnice vydržela v humpoleckém kabinetu až do konce druhé
světové války, kdy ji šikmoocí rudí vojáci ze skleněného válce
vyhodili a obsah vypili.
Závěr svého života strávil Kuděj v Litomyšli, kde se o něj
trpělivě starala jeho známá Anna Soukupová. Místní národní
výbor mu dokonce přidělil světničku, nicméně Kuděj nebyl
přijat do Svazu spisovatelů pro otevřeně deklarované názory na
Rusko. Vždy říkával, že „na Východě žijí tři druhy lidí: ti
kteří byli zavřeni, potom ti, kteří jsou zavřeni, a konečně
ti, kteří budou zavřeni.“
Zdeňka Matěje Kuděje, od jehož narození uplyne sto třicet let,
připomene 18. listopadu komponovaný Páteční večer na Vltavě.
Natáčelo se v Ledči nad Sázavou, Polné, Dolním Městě, Světlé,
Radostovicích a v Litomyšli. Řada pamětníků bude na Kuděje
vzpomínat jako na originálního přítele, dobrodruha,
provokatéra i pijana. Za všechny jmenujme továrníka Zdeňka
Vorlíčka, literárního historika Jaroslava Meda a výtvarníka
Olafa Hanela, hoteliéra Augustina Herouta, hostinskou
Jaroslavu Puflerovou, spolustolovníky pány Kubu, Vaňkáta,
Dvořáka a Doležálka anebo spoluhledačku hub paní Bártovou. Z
rozhlasového archivu zazní vzpomínky herce Františka Kovaříka.
A celý pořad budou provázet ukázky z dosud nepublikovaných
Kudějových deníků, veršů a dopisů. A jestliže poeta T. R.
Field kdysi napsal v putyce na účtenku rýmovačku: „Kuděj, voni
nás nuděj“, my můžeme prohlásit pravý opak!
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava |
