Peter
Duhan, generální ředitel
Českého rozhlasu
Ví se o vás, že pocházíte z novinářské rodiny. V jakých
profesích vaši rodiče pracovali?
Táta byl redaktorem ČTK, maminka byla jednou ze dvou
nejlepších stenografek na Slovensku a díky tomu se – jako
nestranička – dostala do zahraniční redakce deníku Pravda.
Monitorovala telefonáty zahraničních zpravodajů, zahraniční
agentury a podobně.
Většinu profesionálního života jste strávil v médiích. Jaký
druh zkušenosti vám při řízení Českého rozhlasu přijde nejvíc
vhod?
Myslím, že každý post, který jsem zastával, mi něco přinesl.
Po skončení střední školy jsem v Bratislavě nastoupil jako
elév do deníku Ľud a hned jsem si troufl na psaní kritik, což
mladí lidé dělají ze všeho nejraději. Důležité pro mne bylo
studium scenáristiky na Vysoké škole múzických umění. Pět let
jsem se zabýval dějinami umění, divadla, filmu, literatury,
filozofie. Z této teoretické výbavy čerpám dodnes, dává mi
zázemí v přístupu ke vztahu médií a umění, politiky, veřejného
života. Ještě jako vysokoškolák jsem začal pracovat ve
Slovenském rozhlase a pak jsem ve Slovenské televizi vystřídal
několik profesí od dramaturga až po redaktora programové
skladby. Po revoluci jsem byl šéfredaktorem deníku Verejnosť,
v roce 1991 jsem se stal ústředním ředitelem Československého
rozhlasu, po rozpadu federace jsem nějakou dobu pracoval v
komerční sféře, ale opět v médiích nebo v jejich bezprostřední
blízkosti. A konečně deset posledních let se naplno věnuji
veřejnoprávnímu rozhlasu. A když bych měl říci, která
zkušenost byla nejcennější, jmenoval bych práci v deníku. Tam
jsem se naučil disciplíně, kterou diktuje časová
nesmlouvavost, kdy se uzávěrka počítá na minuty.
Podruhé jste se stal rozhlasovým ředitelem. Máte pocit, že
vstupujete do téže řeky, anebo se tehdejší a nynější starosti
a agenda nedají srovnat?
Nedají. Československý rozhlas byl zcela jinou institucí, už
proto, že byl financován z federálního státního rozpočtu. Ten
rozhlas byl jiná řeka. Jinak regulovaná, s jiným tokem, s
jinými pravidly.
Jak by měl vypadat Český rozhlas v roce 2015, kdyby se vám
podařilo naplnit všechna předsevzetí?
Kolem mých vyjádření na téma restrukturalizace Českého
rozhlasu se objevila řada mýtů a nesmyslných interpretací.
Konkrétním příkladem může být pojmenování stanic. Tím se nyní
rozhodně nezabývám, pracovně si jednotlivé plánované okruhy
čísluji, nic víc, a přesto už slýchám, že ruším tradiční
značky. To je nesmysl. Ale k vaší otázce: Málokdo si uvědomuje
nepříjemný fakt, že jsme ztratili celou jednu generaci –
generaci mladých lidí. S tím musíme něco udělat. Jedním z
dalších faktorů, které mne nutí uvažovat o změnách, je blížící
se digitalizace Českého rozhlasu. Výsledkem mého uvažování je
koncepce čtyř celoplošných okruhů. První okruh pro posluchače
mezi čtyřiceti a šedesáti lety s využitím potenciálu
regionálních studií. Druhý okruh pro generaci, která vstupuje
do praktického života, tedy pro lidi mezi dvaceti a čtyřiceti.
Třetí okruh, který se v celém světě označuje výrazem arte. A
konečně čtvrtý okruh – stanice vyhrazená téměř výhradně
mluvenému slovu. Na tuto „kostru“ celoplošných stanic se budou
navěšovat digitální moduly, tak jak to už dnes praktikuje
například Vltava s D-Durem a jazzovým programem.
Pojďme si jednotlivé okruhy probrat jeden po druhém. Začněme u
stanice, která asi vzbudí nejvíc diskusí.
V zamýšlené první stanici by Český rozhlas měl získat to, co
má řada jiných veřejnoprávních rozhlasů – národní okruh
integrující všechny regionální stanice na principu připojování
a odpojování. Základní programovou matricí bude nynější
Dvojka, od té se budou v posluchačsky nejatraktivnějších
časech odpojovat všechna regionální studia s vlastním
programem. Tato nově vytvořená stanice má obrovskou potenci –
pouhým sečtením dosavadních posluchačů regionů a Dvojky se
dostaneme až k milionu posluchačů denně. Jistě že se tento
počet asi o něco sníží, ale moje koncepce nabízí zajímavý
potenciál, s nímž je třeba adekvátním způsobem pracovat. Chci,
aby stanice byla plnoformátová, to znamená, že by měla nabízet
ranní a odpolední talk show, nezbytný informační servis,
publicistiku, diskuse, četbu a samozřejmě třeba i rozhlasové
hry.
Jak hodláte čelit tlaku z regionů, a nejen z rozhlasového
prostředí, aby byl zachován současný model regionálních studií
Českého rozhlasu?
Tlak z politického spektra neočekávám, protože má snaha o
jistou centralizaci a koordinaci programu nepopírá význam
regionálního vysílání. To, co je pro ně typické, zůstane
zachováno v mnohem koncentrovanější podobě. Co je víc –
osmnáct hodin programu, mnohdy řídkého a nevztahujícího se k
životu daného regionu, kdy se vysílání jednotlivých
regionálních stanic mnohdy podobá jako vejce vejci, anebo osm
hodin vysoce kvalitního programu, který je detailně zacílen na
podmínky toho kterého regionu? Myslím, že odpověď je
jednoduchá. Má smysl, aby si každý ze čtrnáct regionů vyráběl
například magazíny o filmu, módě nebo vaření? To je vyhazování
peněz oknem. Hodlám vytvořit obrovský prostor pro diskusi,
abychom zvolili ten nejlepší model, ale dopředu říkám, že
jedním z nejlepších kritérií je efektivita. Jde mi o to, aby
se zbytečně neplýtvalo, aby se energie regionálních stanic
soustředila do těch nejposlouchanějších časů.
Stávající zákon dovoluje Českému rozhlasu provozovat tři
celoplošné sítě. Je vcelku pochopitelné, že ta čtvrtá, určená
pro budoucí „jedničku“, by vznikla prostým propojením
regionálních vysílačů a kmitočtů dnešní Dvojky. Nicméně
– neočekáváte námitky poslanců, kteří vám toto rozšíření musí
schválit?
Máte pravdu, že tato změna sahá až k úpravě zákona, ale
podstatné je, že nebudeme v rámci těchto změn žádat přidělení
nových kmitočtů, nebo dokonce nové celoplošné sítě. Vystačíme
si s tím, co máme. Potřeby moderního rozhlasu jsou dnes
zkrátka jiné než před dvaceti lety, kdy veřejnoprávní rádio u
nás vznikalo. Pokud má plnit své povinnosti v měnící se době,
pokud má uspokojit i potřeby mladších posluchačů, musí nabízet
i nové typy vysílání, jiné než ty, které provozuje nyní.
Zdá se ale, že mladí dnes nestojí o žádnou rozhlasovou ani
televizní stanici, že si svůj vlastní program skládají na
internetu...
V tom bych vám oponoval. Podle reakcí, které mám, poptávka po
rozhlase jako intimním médiu tady je a sílí. Ten, kdo rádio
objeví, už u něj zůstane. My musíme dokázat, aby to nebyly
desítky a stovky, ale tisíce a desetitisíce posluchačů. Lidé
jsou otrávení tím, co produkují komerční televizní kanály,
počítačové hry je nudí, všechno je to neosobní, předvídatelné.
Rádio nabízí zcela jiný prostor, zcela jiné možnosti. A bude
znovuobjevováno, tomu pevně věřím.
Milan Pokorný
Foto Zbyněk Pecák, Martin Kutil
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. září.
