Andrea Hanáčková, publicistka

Utajení polárníci

Na ten pořad se musí těšit každý, kdo má rád to, co Stanislav Motl inzeruje už názvem svého cyklu – ve sněhu zůstávají „stopy“, díky nim se dají propátrat „fakta“, jež sníh a čas zavál „tajemstvím“. Téma výprav do krajin věčného sněhu je rozhlasově vděčné, pro evokaci ledu a nepříznivého počasí stačí fujavice, šustění skluznic (nejlépe je stejně vyrobíte ve studiu) a ovšem – dobře vystavěné vyprávění o hrdinství polárníků.

Z rozhlasové klasiky na toto téma mám pořád nejraději brněnskou úpravu norského románu Kare Holta Kdo dřív o dechberoucím zápasu Amundsena a Scotta. Anebo taky českou verzi dokumentu Karla Prosslinera Eskymáka by nikdy nenapadlo přejít Grónsko. Oba pořady výtečně pracují se zvukem, mají k dispozici sugestivní herecké výkony, vytvářejí atmosféru pomocí hudby, ale i ticha a pauzy, soustředí se na příběh svých hrdinů.
Především v posledním jmenovaném aspektu mívá právě Stanislav Motl občas problém. Jistěže ne tam, kde se ve svém velmi úspěšném cyklu Stopy, fakta, tajemství věnuje osudům jednotlivců – v přehledu dosavadních odvysílaných dílů je jich asi polovina. Ale tam, kde je pořad složen z kompilace dostupných materiálů a popisuje delší časové období, začínají trable. Tentokrát jde o spletitou historii dobývání severního pólu.
Už po prvních minutách pořadu je posluchač tak zavalen daty, jmény, otázkami, zpochybněním toho, co bylo řečeno před chvílí, a hypotézami, jak asi vypadala realita, že jen stěží je schopen soustředit se na chronologii událostí a souvislosti mezi událostmi. Fakta nejsou nijak zvlášť akcentována a nemají ani v rámci jednotlivých částí jasné pointy. Rytmus pořadu tak nevytváří potřebné vrcholy ani chvíle pro spočinutí. V doméně rozhlasového média, tedy ve zvukovém zpracování tématu, jde v podstatě o rozhlasový pravěk – sem tam šplouchnou vlny, zafouká vítr, zavrzají stopy ve sněhu, někde něco bouchne a zapraská, vše v tak nekvalitním a nedbalém zpracování, jako by zvukovému mistru nestálo za to si trochu se zvukem pořadu vyhrát. Snad není hnidopišské zmínit se i o sice osobité, ale místy opravdu nesrozumitelné a příliš rychlé dikci moderátora a nekvalitních zvukových záběrech, natáčených často s echem, praskáním mikrofonu a dalšími nedostatky, které dnešní technika už umí elegantně skrýt. Samotný poslech se tak místy mění v detektivku, v níž se posluchač snaží o elementární porozumění tomu, co bylo právě řečeno.
Nebyl by to ovšem Stanislav Motl, kdyby většinu nedostatků svého pořadu, jemuž sám říká reportáž, přestože se v žánru pohybuje kdesi mezi historickým rozhlasovým pásmem a psaným dokumentem, nevyvážil něčím, v čem je naopak vynikající: v daném pořadu získal jeden ze svých mnoha unikátních rozhlasových záběrů – natočil zřejmě poslední rozhovor s významným českým polárníkem a spisovatelem Stanislavem Bártlem a svým způsobem mu pořadem vzdal poctu, když Bártl čtrnáct dní po natáčení náhle zemřel.
Motlův cyklus patří v rozhlase k nejposlouchanějším. Vysílá se na ČRo 2 i ČRo 6 a jeho hlavní devízou je samozřejmě především postava autora, který je ve výběru svých témat všestranný, v metodě důsledný a poctivý a umí vystavět každý příběh jako záhadu. Škoda jen, že nevyužívá více předností a možností rozhlasového zvuku a nedaří se mu – i kvůli týdenní periodicitě cyklu – dosáhnout pokaždé i na vyšší dokumentaristické mety.