|
|
 Jan
Vodňanský,
zpěvák, spisovatel, moderátor
Berete sedmdesátku jako příležitost k ohlédnutí se, k bilanci?
Každé kulaté výročí beru jako něco, co patří k životu, jako
přelom, ale i jako výzvu, a tak je tomu i u sedmdesátky.
Důležité je aktivně žít a tvořit. Kdyby to nešlo, asi bych se
nad významem takových kulatých výročí zamýšlel. Já ale pracuji
na projektech, které mě zajímají, takže si vlastně jenom ty
narozeniny připomenu a jedu dál.
Vaše aktuální CD Vzpoura kocourů je prezentováno jako bilanční
album…
Slovo bilanční nerad slyším, ten výraz v sobě implikuje konec
něčeho, co bylo. A já ještě neskončil. Raději tedy říkám, že
Vzpoura kocourů je albem profilovým. Ostatně – je na něm
několik skutečně objevných záležitostí, byť jsou třeba už
poměrně staré. Nebo jinak: některé písně z tohoto alba jsou
tak staré, až jsou objevné a mladým posluchačům naprosto
neznámé. Připomínám třeba písničku Juice Blues, kterou nám
v roce 1964 nazpívala Eva Olmerová. Ta nahrávka celá léta žila
jen v mé paměti a v mém archivu.
Obsahuje deska i další podobné objevy?
Je tam ještě několik studiových nahrávek ze stejné doby,
například písnička Horké letní odpoledne. Tehdy nás – ještě
neznámou mladou dvojici autorů – poprvé uvedl ve známost
Československý rozhlas, konkrétně redakce zaměřená na mládež.
Shodou příznivých okolností jsme si z našich nových písniček
mohli udělat v rozhlase jeden díl cyklu Večer po neděli, a
mohli jsme si dokonce i vybrat interprety! Celé to režíroval
Karel Weinlich, který nám umožnil vymyslet vlastní rámec
pořadu: doktor Ivan Vyskočil hrál psychiatra, který léčil
našimi písněmi různé druhy duševních chorob. Do pořadu jsem si
mohl objednat třeba Oldřicha Nového, Jiřinu Bohdalovou a
podobná esa. Prostě program splněných snů.
Takže vás jako první objevil rozhlas.
Ano. Zvláště několik tehdejších rozhlasáků, konkrétně manželé
Jaroslav Pacovský a Miluše Tikalová; ti byli první, kteří si
neznámé dvojice Vodňanský + Skoumal všimli. Ale úplně první
byl básník Pavel Šrut. Ten nás totiž jako dvojici „založil“.
Byl požádán Redakcí vysílání pro děti a mládež o rozhlasovou
pohádku, do níž potřeboval veršované texty k písničkám. Tehdy
redakci překvapil, když řekl, že on dodá scénář, ale texty
písní mu napíše „jeden strojař“. A to jsem byl já. Pak se
Pavel zajímal o to , kdo by ty moje pohádkové texty mohl
adekvátně zhudebnit a v rozhlase mu doporučili Skoumala,
čerstvého absolventa JAMU, který tou dobou zaujal písněmi pro
brněnské divadlo X-62.
O vašich raných textech pro děti se přitom dnes skoro neví.
Neví... No, spíš existuje rozšířená, ale mylná verze, že jsem
pro děti začal dělat teprve v osmdesátých letech, když jsem
byl zakázán pro dospělé. Ve skutečnosti se ale dvojice
Vodňanský + Skoumal v roce 1963 poprvé představila právě
tvorbou pro děti. V rozhlase nás pravidelně vysílala mladá
redaktorka Jana Kudrnová, hrála i píseň Když jde malý bobr
spát, která vznikla tou dobou na přání malých posluchačů.
Album Vzpoura kocourů je autorskou a interpretační antologií:
vedle vaší tvorby připomíná i mnohé z vašich dosavadních
spolupracovníků.
Především Petra Skoumala, pak jsou tam písně, které složil
hudební skladatel Přemysl Rut, některé z nich taky zpívá.
Spolu s ním zpívá blues Samota v expresu Magda Šebestová
rozená Křížková – známá už v dětském věku interpretací
semaforské písně Sluníčko s Jiřím Suchým. V lyrických písních
Žena se dívá do ulice a Jsem déšť se snoubí hlasy Světlany
Nálepkové a Přemysla Ruta. Dále je na desce trojice písní,
datem vzniku nejmladších, které na mé texty složil Petr
Frischmann. To je zajímavý člověk: skvěle hraje na klavír
nejrůznější hudební žánry a také komponuje. Navíc má stejnou
profesní kombinaci, jako měl Jiří Šlitr: je právník a
muzikant. Často se stává, že po náročném dnu v kanceláři a u
soudů si vezme klávesy a jde do kavárny jen tak zahrát pro
radost sobě i kamarádům. Myslím si, že jde o účinnou aktivní
formu odreagování. A přitom pro ostatní velice příjemnou.
Proč jste některé starší písničky na CD nazpíval znovu?
Protože jsem je považoval i po letech za docela zajímavé, ale
v archivu se nedochovaly. Vznikly tak jejich nové studiové
nahrávky, zpestřené klavírem Jiřího Toufara, klarinetem Romana
Fojtíčka a houslemi Aleše Březiny. Jsou mezi nimi i písně
s dobovou jemně erotickou atmosférou počátku dvacátého
století, například zrovna titulní Vzpoura kocourů. Tenhle
kankán jsme napsali se Skoumalem do secesní hříčky, kterou
jsme hráli v roce 1971 jako naši procházku operou z roku 1911.
Jde o jediný kankán, který jsme za téměř padesát let tvorby
složili. Rozhodl jsem se tenhle unikát vylovit z propasti
zapomnění, a tak jsem ten kankán znovu nazpíval s atraktivní
zpěvačkou Divadla Sklep Hanou Navarovou. Mimochodem, i ona je
JUDr. a má i jako skladatelka zajímavé hudební nápady. A tak s
ní už léta spolupracuji na písničkách pro děti. Hanka se mnou
nazpívala i další písničku V+S Vánoce ve Špindlu. Ostatně na
nové podobě téhle písničky má také zásluhu rozhlas: před
několika lety mi volala jedna redaktorka, že by ji
potřebovali, a já ji prostě neměl. Nahrál jsem ji tedy i
proto, abych jí příště mohl vyhovět.
Mluvili jsme o vaší rané tvorbě pro děti. Později jste se k ní
vrátil, i když poněkud svérázně…
Bylo to kolem roku 1987, kdy se jedna agentura rozhodla, že mě
po mnoha letech totálního zákazu opět povolí veřejné
vystupování, ale pouze pro publikum do patnácti let. Tou dobou
jsem už začal skládat písničky s Přemyslem Rutem, měli jsme
spolu jako dvojice pořad a rozhodli se, že s tou absurditou
zkusíme pracovat. Přemysl Rut je vystudovaný režisér, umí
leccos, co by jiné nenapadlo. Zjistili jsme, že někteří
pořadatelé se v čase rozvinuté perestrojky přestávali bát a
moc už nebrali na vědomí všelijaká (ne)povolení. Tak jsme
v sále v Trojické ulici uspořádali večerní program pro dospělé
s názvem Výchovný koncert – aby se zdůraznilo, že jde o pořad
pro děti. Začínal tak, že než jsem přišel na scénu já, hrál
Přemysl na piáno předehru první písničky a během ní poučoval
diváky: za chvilku přijde pan Vodňanský, který je povolený
pouze pro diváky do patnácti let, tak vás vyzývám, abyste se
chovali jako nezletilí! A kdyby se někdo ptal, zda máte
občanský průkaz, odpovězte mu: „Na to mám ještě móc a móc
času.“ A jako režisér s nimi nacvičil i ten odmítavý pohyb
rukou.
Agáta a Tomáš Pilátovi, publicisté
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. srpna. |
