Surrealismus na svém místě

Výstavu Surrealistická východiska 1948–1989 lze shlédnout na místě nad jiné vhodném, totiž v pražském letohrádku Hvězda, jenž je od třicátých let 20. století součástí surrealistické ikonografie. André Breton, jakožto guru tohoto uměleckého směru, uplatnil totiž po své návštěvě Prahy v roce 1935 vzpomínku na něj ve svém románu Šílená láska. V té době se i samotná Praha stala po Paříži druhým nejvýznamnějším centrem surrealismu, aby se o padesát let později stala ohniskem jeho aktivit a koncepcí vůbec.

Libor Fára: z cyklu Snídaně o půlnoci    Karel Teige: Koláž č. 371

Navzdory tomu, že právě tento umělecký směr, hnutí či vůbec způsob náhledu na svět našel právě u nás natolik živné podhoubí, existoval zde po celý čas (a to nejen on sám, ale i umělecké tendence k němu konvergující) mimo oficiální umělecké struktury, ba v kulturním podzemí. Po roce 1968 byl ostatně typickým normalizačním jazykem surrealismus označen za „trojského koně antikomunismu“. I proto obsahuje výstava jen málo položek v podobě výtvarné či knižní definitivy: Daleko spíše je historickým průvodcem a mapou zdejších surrealistických aktivit, zahrnujícím fotografickou a jinou záznamovou dokumentaci typických kolektivních experimentací, anket, her či diskusí, rukopisné materiály, ineditní sborníky a samizdatové publikace, svědčící o neutuchající, v podstatě kontinuální aktivitě, procházející pouze nutnou generační obměnou. Jakkoli tkví podstata surrealismu v jeho kolektivitě (implikující názorovou rozrůzněnost) je jeho úsilí napřeno ke koncentrovanému, co možná nejpřesnějšímu vyjádření toho, co se zdálo být dříve neuchopitelným a nekodifikovatelným.

Takto se od velkých, teoretizujících i tvůrčích osobností nezávislé kultury generace válečné, vystavené později působení stalinských represí (Teige, Effenberger, Egon Bondy), dostáváme k poválečnému rozmachu surrealistické invence výtvarné (Istler, Tikal, Fára, Medkovi) a básnické (Hynek, Havlíček). Léta padesátá a šedesátá se pak spíše odbývají ve znamení individuální existenciální vzpoury, projevující se nespoutaností imaginace, absurdity a černého humoru. Až v letech sedmdesátých a osmdesátých dochází zásluhou Surrealistické skupiny v Československu ke vzedmutí kolektivních aktivit s jejich noetickou povahou a posláním, snad s výjimkou nutné individuálnosti a apriornosti pohledu filmového režiséra a výtvarníka, svým dílem zde pochopitelně i významně zastoupeného, světoznámého Jana Švankmajera.

Výstava, jejímž pořadatelem je Památník národního písemnictví a kurátorem Stanislav Dvorský, potrvá do 30. října.

Jaroslav Vanča, scenárista, výtvarný teoretik

Foto archiv Památníku národního písemnictví



  Obhajoba starého magnáta  
  Jak to vidí Miloš Čermák
 
  Surrealismus na svém místě  

  Navštivte  
 
  U dvora královny vdovy   
  Téma