|
|
U dvora královny vdovy
Středověk nemusí patřit jen minulosti. Žít se v něm dá i dnes.
Pravda, nejde zrovna o levného koníčka, ale jde to. Stačí jen
najít ty správné partnery… Dvůr hradecké královny Alžběty
Richenzy, která do učebnic dějepisu vstoupila více jako
Eliška Rejčka, dnes tvoří kolem padesáti nadšenců.
Pořádají hostiny, turnaje i lovy. Striktně dodržují hierarchii
tehdejší společnosti. Pokud se dostanete blíž, velmi rychle
zjistíte, jak propastný je rozdíl mezi tím, kdo si na
středověk hraje, a tím, kdo „svou dobou“ skutečně žije. Učinit
tak můžete i prostřednictvím multimediálního projektu Českého
rozhlasu Leonardo.
Eliška Rejčka je dosud českou společností vnímána ponejvíce
jako ta „ošklivá“ paní, která „trápila“ Elišku Přemyslovnu,
matku císaře a krále Karla IV. Takový „mediální obraz“ má na
svědomí především Petr Žitavský, který sepisoval Zbraslavskou
kroniku, v níž vztahy mezi Eliškami líčil velmi napjatě. Nutno
ovšem podotknout, že z řádků kroniky jasně vyplývá, že Petr
Žitavský Elišku Přemyslovnu i ostatní členy rodu opěvoval
mnohem více než jiné. Důvod k takovému jednání se přímo
nabízí. Otec Elišky Přemyslovny, český a polský král Václav
II., Zbraslavský klášter založil, a tak Petrovi v podstatě
zajistil pracovní místo.
Příběh černé vdovy
Vnímat Elišku Rejčku jako „tu zlou“ je přitom zkratkovité
řešení. Současná doba by z ní asi brzy vytvořila černou vdovu,
když v tak krátké době přišla o dva manžele. Jenže ona se od
svého narození potkávala se smrtí až příliš často.
Už ve svých pěti letech přišla o matku. Tři roky nato byl
zavražděn i otec a péče o osmiletou Elišku přešla na macechu.
Už jako tříletá byla zasnoubena s Otou Braniborským, ale
zasáhla opět smrt, která ji z domluveného sňatku vyvázala.
Další už ale proběhl. Elišce bylo dvanáct a provdána byla za
Václava II., muže o sedmnáct let staršího. Jenže pohádka se
opět nekonala. Psal se rok 1305, když Václav II. zemřel, a už
o rok později zvolil tehdy osmnáctiletou Elišku za svou
manželku Rudolf Habsburský, který nastoupil na uvolněný trůn.
Dlouho se na něm ovšem neohřál. Už v roce 1307, v devatenácti
letech, byla Eliška opět vdovou a uchýlila se do svých věnných
měst. Ve vyšších kruzích pak panovala nelibost nad jejím
vztahem s Jindřichem z Lipé, kterého mimochodem také přežila.
Eliška měla zkrátka jen obrovskou smůlu, ta ovšem pro hradecký
kraj znamenala pravý opak. Po smrti druhého manžela se totiž
Rejčka uchýlila právě do Hradce jako jednoho ze svých pěti
věnných měst. Těmi dalšími byla Polička, Chrudim, Vysoké Mýto
a pro nás nejdůležitější Jaroměř.
Středověk v barvě všedního dne
Právě v Jaroměři se každý rok v září odehrává velkolepý
středověký turnaj. Letos to bude už podvanácté a tematicky se
bude dotýkat oslav smíření hradeckého a pražského dvora u
příležitosti nástupu Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
na český trůn v roce 1311. Přímá účast na turnaji je sice
podmíněna pozváním anebo dohodou s pořadateli, ale v poslední
den turnaje – letos 11. září – se může přijít podívat každý,
koho doba 14. století zajímá. Z dálky tak může sledovat život
středověkého tábora, kde zvláště v den turnaje platí velmi
přísná pravidla. V areálu je potřeba zapomenout na „mluvící
kosti“, jak jsou přezdívány mobilní telefony. Nebude tu nic,
co by připomínalo současnost: ani káva, protože v té době
zkrátka nebyla. Je zakázáno nosit brýle, náušnice a
nepřípustná je řada dalších detailů, které by mohly narušit
návrat do období let 1275–1330. Vše včetně stanů a jejich
vybavení – postelí, židlí, stolů, nádob na jídlo a pití,
osvětlení – musí odpovídat přelomu 13. a 14. století.
Na jedné straně tak stojí znalosti získané z dobových pramenů,
které popisují dávné zvyklosti i odívání, a na druhé straně
skupina nadšenců, kteří v takovém oblečení chodí v létě i
v zimě a zvyky dodržují. Náhle se obraz středověké společnosti
dobarvuje do dříve netušených detailů. Zjistíte, že dlouhá
sukně se pod nohy neplete, že ani v plášti nemusí být horko
nebo zima. Při rozhovoru s účastníky si uvědomíte, že střih
šatů vyobrazených v kronice je více fantazií autora než
reálnou skutečností, protože šat zkrátka v zobrazené formě
držet nemůže, pokud platí zákony gravitace. Zcela přirozeně
pak přijdete i na to, že například zakázané náušnice vlastně
vůbec nejsou potřeba, protože by stejně pod složitými účesy a
pokrývkami hlavy nebyly vidět. Že špendlík není jen ta věc,
kterou si při neopatrnosti vrazíte do prstu, ale ve
vycvičených rukou se mění v to, co udrží úplně všechno od
účesu po složitě vrstvené závoje, a přitom vůbec není spínací.
A nakonec už jen s úsměvem sledujete, jak se dětská fantazie
naprosto přirozeně vrací k hrám s kamínky, klacíky, a je-li
máma u kuchyně, vždycky nakonec půjčí i vařečku, která se
s kouskem látky mění v princeznu.
Vším, čím jsem byl…?
Dát dohromady správné vybavení je přitom jen část povinností
účastníka. Stačí nahlédnout do pravidel, kde se například
dočtete: „Každý šlechtic, ať pán či dáma, musí disponovat
nejenom odpovídajícím oděním, ale i vlastním družiníkem (v
případě osamocené dámy to může být toliko společnice). Je
samozřejmostí, že v rámci svého postavení nesou při
slavnostních příležitostech družiníci erbovní znaky či barvy
svého pána či domu.“
Pravidla platí i pro samotný turnaj: „Místa na tribunách jsou
vyhrazena jenom urozeným dámám, pánům a význačným duchovním
osobám. Na tribuny tedy neusedne nikdo, kdo nebude mít
zajištěno vlastní sezení, odpovídající oděv a erbovní přehoz.
Dámy a panny budou samozřejmě oděny v odpovídajícím
slavnostním šatu, budou adekvátně upraveny (dobový účes nebo
pokrývka hlavy, decentní líčení, bez náušnic), budou znát svůj
původ a rod a podle toho se budou i chovat. V neposlední řadě
budou disponovat vlastním družiníkem, který je bude
obsluhovat.“
Každý účastník se tak sám sebe musel nejprve ptát, kým chce
být, a podle toho kolem sebe seskupit přátele, kteří by
přistoupili například na jeho urozené postavení nebo se stali
součástí jeho rodiny. Nejde přitom jen o smyšlené postavy a
rody, ale také o skutečné reálné historické osobnosti.
Návštěva u Hechta z Rosic
Každý rok je součástí tábora stan Wernharta Hechta z Rosic,
nejstaršího člena rodu Hechtů, který je poprvé v písemných
pramenech zmíněn v roce 1319 a naposledy v roce 1351, kdy už
je jeho manželka Anna nazývána vdovou. Sídlil na hradě
v Rosicích u Brna, který je dnes přestavěn na zámek, ale my se
pohybujeme v době o pár století dřív. Hecht z Rosic je sice
doložen pouze ve svědečných řadách listin, ale podle ostatních
jmen šlo o muže významného, který měl šest dětí. Například
jeho nejstarší syn Petr byl purkrabím na Vranově, jeho
„zaměstnavatelem“ byl markrabě Jan Jindřich, bratr císaře a
krále Karla IV. Potud známá fakta, která zaujala Marka Horáka
natolik, že si Hechta s rodovým erbem štiky v červeném poli
vybral jako své alter ego, a určil tak směr i své rodině.
Pro šlechtice už je povinností mít nejen odpovídající oděv a
sloužící, ale také výbavu, což v případě účasti na turnaji
znamená vlastnit stan. Existují sice firmy, které historické
stany šijí, ale ze zkušeností některých milovníků historie
vyplývá, že jdou více po vizuálním efektu než po praktické
stránce. Hechtové se tedy rozhodli jít cestou vlastní výroby.
Sehnali odpovídající látku, dřevo a železo a dali se do šití,
tesání konstrukce a kování kolíků na jeho uchycení. Přestože
měli k dispozici řadu iluminací, které jim byly inspirací,
stan museli dělat na několikrát, než se jim podařilo
praktickou a vizuální stránku skloubit. Materiál je sice vyšel
na zhruba deset tisíc korun, ale hodiny nutné na práci se
spočítat nedají.
Dalším oříškem bylo samo vybavení stanu, o kterém nelze najít
příliš informací. Když už na obrázku nějaký stan je, málokdy
odhalí interiér. Ke slovu tak musí přijít literatura:
například v básni je zmíněno, že rytíř ve stanu uléhá na lože.
Zřejmě tedy ve stanech nějaké lože bylo a z hlediska nutnosti
převozu bylo pravděpodobně skládací. O jeho konstrukci se
ovšem nedočtete opět nic, proto musíte hledat dál a
zkonstruovat postel vizuálně podobnou reálnému nábytku
tehdejší doby, a přitom praktickou natolik, aby byla
sestavitelná v rozumném čase. Stejná pravidla platí i pro
další nábytek, který ve stanu Hecht z Rosic má. A není ho
málo. Kromě skládacího lůžka vystlaného kožešinami je zde
truhla na oblečení, oltář, ale i skládací křesla, opět
s kožešinami. Mimochodem na spánek v kožešinách nikdo nedá
dopustit.
Při tom všem je ale stále potřeba myslet na převoz. Mnozí
účastníci už museli koupit velká auta a mnohdy za ně přidat i
vozíky, aby mohli cestovat z jedné akce na druhou. Hecht
z Rosic se ještě dokáže s jedním spolujezdcem do osobního auta
vejít, ale výbava zaplňuje každý centimetr až po střechu a
využívat se musí i zahrádka. Laik vidí jen balíky beztvarých
látek a neskutečné množství prken a latí. Ovšem už za půl
hodiny se část hromady promění ve stan a ten je za další
hodinu už kompletně vybaven i nábytkem.
Celým srdcem, celou duší
Návštěva ve středověku přináší ještě jeden důležitý pocit:
jakousi provázanost každého s každým, téměř hmatatelnou
sounáležitost. Zatímco jedni pronikají do tajů šití oděvů,
studují iluminace, rukopisy, sochy, účty i archeologické
nálezy, aby dokázali věrně napodobit originál, druzí se věnují
se stejným nasazením výrobě zbraní, bot, nádobí nebo jako
dávní obchodníci shánějí po celém světě odpovídající látky.
Málokdo vyrábí jen sám pro sebe. Většinou se brzy začnou
objevovat žádosti dalších a sem tam zahlédnete i tradiční
směnný obchod.
Prakticky každý stan v táboře nabízí zajímavý příběh a je
důkazem dovedností, které v běžném životě upadají v zapomnění.
Některé z nich představí multimediální projekt Českého
rozhlasu Leonardo vznikající ve spolupráci s Historickým
ústavem Akademie věd ČR, Státním hradem Karlštejn a samozřejmě
také za nemalého přispění členů Dvora hradecké královny
Alžběty Richenzy. Ve videozáznamech, audiorozhovorech,
fotografiích i textech budeme srovnávat historická fakta
s praktickými zkušenostmi. Budeme se věnovat zábavě,
cestování, stravování, odívání i výchově a kariérám, které do
života středověké společnosti patřily stejně jako dnes.
Adriana Krobová, redaktorka ČRo Leonardo
Foto Adriana Krobová a Khalil Baalbaki
|
