|
|
 Islandské
nadechnutí
Island je pro nás v mnohém záhadná země, s českým mozkem
musíme pracovat hodně rozvážně, abychom něco z ní pochopili.
Můj přítel Hjörtur mi například vyprávěl, že od dětství
pracoval a mimo jiné se staral o vlastního koně. Když narazil
na nějaký problém a přišel s ním za rodiči, nepomohli mu. Že
prý si s tím přece poradí sám...
Ředitel etnografického oddělení Národního muzea Arni Björnsson
říká v rozhovorech novinářům, že Islanďané sice nevěří na
skřítky, ale rozhodně nevylučují jejich existenci. Dvě dámy ve
městě Hafnarfjördur se skřítky dokonce rozmlouvají a nejméně
jedna z nich organizuje výlety, na nichž mají turisté možnost
skřítky navštívit a případně s nimi pohovořit, pokud na ně
narazí pod kameny... Režisér Baltasar Kormákur nakonec všechno
uvedl na pravou míru, když prohlásil, že je přece jedno,
jestli máte skřítky v domě, anebo jen ve své hlavě. Život s
nimi je přece mnohem zajímavější.
Starosta Reykjavíku Jón Gnarr, zvolený do funkce zoufalými
voliči v době krize, je recesista a kabaretní komik. Neplní
předvolební sliby, neboť jedním z jeho slibů bylo právě to, že
je prostě plnit nebude. Přesto, jak se zdá, není horším
starostou, než byli jeho předchůdci – přinejmenším dokázal
zviditelnit Reykjavík v zahraničí. To je dnes zapotřebí,
Island se totiž kvůli několika soukromým osobám, které
způsobily tamní finanční krizi, dostal na britský seznam zemí,
v nichž vládne finanční terorismus. Byla to asi ta největší
urážka, jíž se ostrovanům dostalo od středověku, kdy jakýsi
cizinec napsal, že v sopce Hekla je brána do pekla a Islanďané
k němu mají blízko.
Když vybuchne sopka, většina Islanďanů neprchá (stejně není
kam), ale jedou se co nejrychleji podívat k vulkánu. Všichni
se pak předhánějí v tom, kdo byl blíž a kdo má hezčí
fotografie. Na začátku letošního července smetla povodeň z
ledovce Mýrdalsjökull most na hlavní silnici – byl opraven
nikoli za dva týdny, jak se s obavami předpokládalo, ale
doslova za pár hodin... Vzpomínám, jak mi den po minulém
velkém zemětřesení napsal islandský přítel Haukur: „Máme se
dobře.“ Znáte nějakého Čecha, který by podobně reagoval na
přírodní katastrofu?
I teď, v době krize, si tu nikdo na nic nestěžuje. Krize má
mimochodem jednu výrazně pozitivní stránku: rovnají se
žebříčky hodnot. Oživuje se kultura a tradice, národ, který se
pohyboval s lehkostí baleťáka ve virtuálním světě peněz, se
opět staví pevněji na zem a vrací se do světa reálné
ekonomiky. Přesně se tu naplňuje heslo, že krize může být
šance.
V přírodě tu můžete pozorovat jednotlivé geologické vrstvy,
protože na Islandu je málo stromů. Při studiu historie
zjistíte, že podobně se to má s lidmi. Každý má své jméno
zaznamenáno v databázi Islanďanů a může si vyhledat předky
třeba až do devátého století. Všichni tu nakonec mají svůj
nekrolog v novinách. Před mnoha staletími se členové některých
rodin mezi sebou rvali o moc a v bitvách se kamenovali; neměli
totiž střelné zbraně. Ve stejné době ovšem členové jiných
rodin zapisovali všechno, co věděli, na telecí kůže, které
jsou dnes na seznamu památek UNESCO. O těch rváčích už se moc
neví...
Každé léto se vracím domů s hlavou plnou Islandu. A každé
další jaro se nemohu dočkat, až se tam vyrazím nadechnout.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
