|
|
 Miloš
Urban,
spisovatel
Vaše poslední kniha se objevila na pultech obchodů v dubnu.
Původně ale měla vyjít o řadu měsíců dřív. Co vás zdrželo?
Myslím, že se ve mně svářely dva sklony. Jednak jsem ji chtěl
pojmout jako zábavnou prózu s atraktivním fantastickým
námětem. Zpočátku měla houba způsobit omládnutí u toho, kdo
kousek požije. Tímto směrem se ubíral jeden úvahový proud.
Druhý spočíval v reflexi našeho pinožení se za krásou a
mládím. Někteří se ráno podívají do zrcadla a pohled jim
dokáže zkazit náladu, což je úplně absurdní důvod pro
skleslost.
To ale pořád nevysvětluje, co vám dalo tolik práce.
Později se příběh zkomplikoval. Říkal jsem si, že taková houba
by se musela stát nejžádanějším zbožím ve společnosti. A
protože není zakázanou substancí, šel by po ní kdekdo.
Nejmocnější jedinci by si k ní razili cestu nejostřejšími
lokty. Nakonec se mi tam dostala i tato poloha, takže román
obsahuje od všeho trochu, což ne úplně každému konvenuje.
Zvláštní je, jak rozdílně lidé na knihu reagují. Pokud se
někomu nelíbí, nezlobím se. Jen vždycky žasnu, že říká opačné
věci než člověk před ním. Docela mě to baví.
Když se podíváte do zrcadla, co si říkáte?
Sleduju známky stárnutí, ale na plastickou operaci rozhodně
nepůjdu, i když kruhy pod očima nesnáším a je to s nimi čím
dál horší. Když se ráno kouknu do zrcadla, říkám si: teď se
umeju hodně studenou vodou, což mě trošku vzpruží, pak se
nasnídám, vypiju litr čaje, a pak se podívám znovu, jestli se
vrásky trochu nevyhladily. Většinou to nepomůže, ale nálada je
hned lepší. Mimochodem jsem věčný bojovník s nadváhou. Kladu
si otázku, jak je možné, že je mi čtyřicet tři a nedokážu se
toho tuku zbavit. Co jsem to za bačkoru? Běhal jsem, držel
diety, ale nic nepomohlo. Tuk mě miluje. Ale třeba budu mít na
stará kolena vizáž jako Saudek, když u toho běhání vydržím.
Nevím, zda životní styl Jana Saudka je zrovna ten, kterým má
smysl se inspirovat. Kniha je ovšem vaším zrcadlem i jinak –
hlavní hrdina pracuje jako nakladatelský redaktor a v závěru
se stane spisovatelem. Zúročil jste své zkušenosti?
Něco je autobiografické, jindy si na autobiografii hraju.
Možná jsem si trochu naběh, protože lidi si pak myslí, že i ty
pikantnější scény jsou z mého života, což nejsou. Z mého
života jsou jen ty, o kterých není třeba nic psát. Toho se
držím od své první knížky: neotravovat čtenáře osobou
pisatele. Každý opravdový romanopisec usiluje o to dodržet
tenhle zákon.
V čem se tedy odráží váš život?
V rovině redaktorské machy, protože takovou práci děláte
víceméně mechanicky. Když vám přijde rukopis, většinou si
podle první stránky, někdy i věty uděláte obrázek o tom,
jestli text bude stát za to. Tohle můj hrdina dobře umí, ale
chtěl by toho umět víc. Protože o sobě ale pochybuje,
potřebuje pomocníka, například tu zázračnou houbu, aby se
vůbec odvážil sáhnout sám do sebe a vytvořil něco, co vychází
z něj. Aby už nebyl jen pracovník s cizími texty.
V Boletu arcanu přinášíte srovnání nakladatelských redaktorů,
překladatelů a spisovatelů. Všechny tyto profese znáte. Jak
byste je porovnal?
Dal jsem to tam i z určité uštěpačnosti, protože znám
překladatele, kteří se cítí být na stejné úrovni jako autoři,
nebo dokonce ještě výš. Každopádně jsem si zmíněné profese
opravdu vyzkoušel. Překládání je nesmírně nevděčné, navíc
náročné v pokoře, kterou musíte mít před původním textem.
Svoboda překladatele existuje, ale je otázka, co všechno a
nakolik ji vlastně omezuje; je to dobré téma pro různé diskuse
a konference. Svoboda spisovatele je neomezená a je skvělé, že
o tomhle se v našem momentálním časoprostoru diskutovat
nemusí. Svoboda redaktora neexistuje. No a já jsem pro
absolutní svobodu – tedy pro tvorbu vlastních textů. Také
tohle je v knížce vyjádřeno.
Dovedete si představit sebe coby profesionálního překladatele?
Kdybych si nevydělával vlastním psaním, určitě bych překládal
o sto šest. Žádný jiný talent než ten jazykový už nemám.
Pracujete v Argu – v edici AAA, letos oceněné Magnesií Literou
v kategorii Nakladatelský čin. Můžete ji krátce představit?
Edici založila Eva Slámová, která zemřela loni na Vánoce.
Bývala redaktorkou Odeonu, kde vycházela světová literatura a
Eva tam měla výsadní postavení. Během devadesátých let přešla
do Arga s tím, že v této činnosti bude pokračovat. Coby
anglistka a amerikanistka založila edici AAA, kam ale spadá
také Austrálie, Kanada, Nový Zéland. Všechny rukopisy četla,
měla neuvěřitelný přehled. Soustředila se nejen na
spisovatele, které už předtím vydával Odeon, ale nacházela i
nové. Tohle objevitelství jí závidím, protože v sobě nemám
víru, že se dá najít opravdu hodnotný rukopis. Respektive víru
ano, ale chybí mi jistota, že sáhnu po tom správném. Co když
je někdo mnohem lepší, a já ho opominul? Co když je mnou
vyhlídnutý autor jen nakladatelská bublina, šikovně prodaná
statisícům čtenářů? Eva ale všechno poctivě přečetla a pak
ještě měla sílu přesvědčit vedení, aby vybrané texty
schválilo. To je někdy velký boj.
Co čtete z anglo-americké literatury nejraději?
Přestal jsem mít favority koncem devadesátých let. Tehdy jsem
se soustředil na nové věci a byl jsem docela nadšený, ale
v Mladé frontě se mi nedařilo prosadit skoro nic. Někteří
autoři se stali literárními hvězdami, třeba Salman Rushdie. A
já zjistil, že tomuto postkoloniálnímu multikulturnímu psaní
moc nerozumím a vlastně mě nebaví. Postrádám v něm komornost,
intimitu vztahu autora a čtenáře, a hlavně koherentní příběh,
vyprávění nějaké historie bez tisíců odkazů téměř na cokoliv.
Uchýlil jsem se spíš k žánrovému psaní, které ale musí mít
přesah, aby mě dovedlo uspokojit. Může to být krimi, horor
nebo něco jiného. V poslední době se tenhle vkus docela
prosadil (bez mého přičinění), ať už je to psaní s ambicemi
nebo za ambice převlečené komerčárny.
Vy každopádně ambice určitě máte…
Mám a taky jsem za ně trestán kritiky. Česká literární tradice
není epická, naše literární tradice nezná, až na výjimky,
umělecky hodnotný zábavní román. Dodnes tu jde v očích kritiků
čtivost proti literárnosti, pospolu to nemůže existovat.
V anglickém kontextu je situace jiná, například Dickense čtou
pořád. U nás začalo chytré zábavné psaní až na konci 19.
století nebo krátce předtím, ale díla nezaložila tradici.
Arbes nebo Zeyer jsou víceméně solitérní úkazy, a upřímně
řečeno – kdo je dnes čte? Mnohem silnější vyprávěcí tradici
přinesli Němci žijící na dnešním českém území, především
v Praze. Třeba Meyrink.
Na Jakuba Arbese mírně navazujete, nebo ne?
Podobné názory zazněly už po vydání Sedmikostelí. Asi existuje
nějaká spřízněnost, ale je přenesená po vlnách v éteru. Stín
katedrály spoustě lidí připomínal Sv. Xaveria. Časem jsem si
to tedy přečetl. Mírně jsem se nudil, ale jistou podobnost
jsem našel, třeba v cítění pasivního hrdiny, což je zvláštní
romantická poloha. Nicméně předtím jsem Arbese opravdu nikdy
nečetl, ani jsem nemusel, nejsem bohemista.
Kateřina Rathouská, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. srpna. |
