 Jitka
Hosprová ví, co chce
Violistka Jitka Hosprová patří k mladé muzikantské
generaci, ale už slaví výročí: před deseti lety ukončila
studia na AMU a vydala první CD s českou hudbou 20. století.
Úspěšně koncertuje sólově i s předními orchestry a komorními
soubory, natáčí v Českém rozhlase, vydává desky. Letošní rok
je pro ni důležitý i debutem na Pražském jaru a novým albem
s názvem Monolog.
Na albu Monolog se vydavatelsky podílel Český rozhlas.
Spolupracujete s ním často?
Už v roce 2003 jsem pro rozhlas natočila ještě neobjevené
skladby Rebeccy Clarke, poté následovaly další nahrávky. Také
části z mého nového CD vysílá rozhlas.
Jak hodnotíte svých prvních deset profesionálních let?
Byla pro mne příjemná a taky dost překvapivá – jsem stále
s violou, ačkoliv uplynula tak dlouhá doba. Za ta léta jsem
potkala spoustu skvělých kolegů, kteří mě hodně naučili,
nejvíc mne ale naučila sama praxe. Cítím se po těch deseti
letech jako interpret, který ví, co chce. A hlavně – mám
radost, že mě to pořád ještě baví.
Podle jednoho kritika máte k viole „vášnivý vztah“. Co si pod
tím představit?
Že viola je součástí mé osobnosti, žiju s violou. Někdy je to
víc než partnerský vztah – na hranici mezi tím, co je ještě
normální a kdy už jste trošku blázen. Skoro bych řekla, že
jsem ve fázi lehkého postižení. Ale asi to tak musí být,
máte-li ze sebe vydat všechno.
 V Česku
výrazně roste obliba sólové violy. Souhlasíte?
Určitě. Je to i díky tomu, že interpreti se nebojí jít
s novými věcmi na trh. Violisté mají velký potenciál ve
spoustě moderních skladeb, které ještě nebyly zahrány. Když je
uvedeme, můžeme být přínosní. Když realizujete jen věci, které
všichni znají, moc svůj obor neposunete.
Na vzestupu zájmu o violu máte výrazný podíl i vy…
V diplomové práci na plzeňské konzervatoři jsem napsala, že
bych se ráda podílela na zviditelnění tohoto nástroje. Už
tehdy jsem to tak cítila, hodně jsem viole věřila a věřím. To
mi vždycky dávalo sílu se jí zabývat. Všude jsem o ní mluvila,
hrála jsem, kde se dalo. A možná si lidé začali víc
uvědomovat, jak zajímavý nástroj to je. Stalo se, že
překvapeně říkali – to je krásné, zní to ještě líp než housle.
Inspirovala jste některého skladatele ke skladbě pro violu?
Pár skladeb mi už bylo věnováno a moc si toho vážím. Interpret
inspiruje skladatele především tím, jak svůj nástroj ovládá,
kolik je schopen z něj dostat nad běžnou interpretační úroveň.
Pak je šance, že si skladatel uvědomí možnosti nástroje a to
jej bude motivovat k nové kompozici.
Zaměřujete se na dvacáté století a na současnost. Není to
náročné na interpretaci?
Zajímají mě komplikované věci, ráda se jimi prokousávám a tím
zjišťuji, kam až můžu. Věřím, že se dá zahrát cokoliv. Je ale
třeba – a to je v moderní hudbě hodně důležité –, aby
interpret dal do hry opravdu sám sebe. Tím, co do své hry
vloží ze sebe, může strhnout víc než jen technicky dokonalým
provedením notového zápisu.
V některých vašich programech dokonce moderní hudba převažuje.
Ano, stává se to, vždyť soudobá hudba je rozmanitá, dá se z ní
sestavit pestrý, moderní a mnohotvárný repertoár. O to jsem se
snažila i na novém albu. Třeba skladba Jaroslava Smolky je
velmi zajímavá, na téma posledních zápisů Bedřicha Smetany,
v nichž psal o svých duševních stavech; líčil svou bezmoc,
když už nemohl komponovat, ale pořád slyšel melodie. Smolka to
vystihl skvěle, jeho dílo je příkladem expresivní, koncertně
efektní skladby. Zajímavý je i Klusákův Monolog, nepřetržitý
dvacetiminutový tok myšlenek a hudebních námětů – poutavý
lidský příběh.
Vaše první profesionální období se uzavírá podobně, jako
začínalo – soudobou českou hudbou.
Ano, a jsem ráda. Chci, aby se vědělo, jaké skladby pro violu
u nás vznikly a vznikají. V zahraničí pořád hrají sólové
sonáty Hindemitha nebo Regera – jako by u nás nic nebylo.
Přitom česká díla pro violu jsou s těmi nejslavnějšími úplně
rovnoprávná, jde o náš ohromný potenciál, je to něco, o co se
můžeme opřít.
Agáta Pilátová, publicistka
|
