|
|
 2010
– objevení Naardenu
„Já už nevím, kam se podívat,“ rozhodil zoufale rukama
archivář Miloslav Turek a popatnácté probral sloupec
zvukových fólií, které jsme už předtím důkladně prohlédli z
jedné i druhé strany. Vytoužená nahrávka, kterou jsme před
časem slyšeli na vlastní uši, není k nalezení. „Zkusíme ještě
malý depozitář, ale to už je poslední naděje...“ shodujeme se.
„Zítra?“ „Ne, ještě dnes, asi bych kvůli tomu neusnul,“ kroutí
hlavou objevitel už nejednoho archivního pokladu. Jaké bude
naše překvapení, až sjedeme do třetího suterénu a začneme
hledat tam. Na původní objekt pátrání vzápětí zapomeneme.
Najdeme totiž něco, co prý vůbec nevzniklo. Alespoň to kdysi
tvrdil sám protagonista.
Je duben 1968. Do jedné z redakčních kanceláří historické
budovy rozhlasu na Vinohradské 12 jsou uváděni pamětníci
dávných časů naší radiofonie. Připomíná se pětačtyřicáté
výročí zahájení pravidelného vysílání v českých zemích a mezi
hosty je také někdejší hlasatel a reportér Josef Cincibus.
Do rozhlasu přichází se smíšenými pocity.
Jako na houpačce
Ve druhé polovině třicátých let tu zažil vrchol své kariéry
znamenitého reportéra. Obstál během války jako český člověk,
který, ač nezmizel z éteru, dokázal se nade vší pochybnost
nezaplést s hnědou totalitou. Avšak pár let po válce, jednou
po návratu z dovolené, zjistil, že už nesmí do zaměstnání.
Rozhlas padesátých let mu byl zničehonic bez rozsudku uzavřen.
Pak ale nové vedení zjistilo, že s nýmandy se rádio dělat
nedá, a tak se po čase směl vrátit jako ten, kdo prověřeným
kádrům ukáže cestu, kudy dosíci alespoň zdání dobré rozhlasové
reportáže.
V době takzvaného pražského jara 1968 už ale byly leckteré
křivdy pozapomenuty, nebo snad číhající demokratizace
způsobila, že Josef Cincibus byl v rozhlase opět vítán jako
ten, kdo bude vyprávět posluchačům o svých zážitcích s
mikrofonem. Nahrávka byla pořízena neformálně, v kanceláři.
Zvenčí je slyšet hučící Praha. Zatím hučí spokojeným jarem, a
ne ještě reaktivními pohony okupačních letounů. Nad hlavami
mluvčích každou minutu cvaknou centrálně řízené hodiny, které
z rozhlasové budovy nerozvážně vyhnala teprve velká
rekonstrukce započatá roku 2004. Josef Cincibus, kultivovaný,
noblesní a slova přesně kladoucí jako v dobách svého
profesního vrcholu, tu v kruhu kolegů pamětníků vypráví:
„Už od pětatřicátého roku jsme zvuk zaznamenávali na fólie,
kromě toho jsme měli vosky. Pochopitelně ty fólie během doby
velmi utrpí, poněvadž to je jen laková vrstva. Ale jednoho dne
jsem seděl ve staré hlasatelně a na malý dvoreček, kam vedla
naše okna, přivezli takové velké bedny. A inženýr Kleiner,
později popravený nacisty, nám řekl, že je to nové zvukové
zařízení – blattnerphon. Dnes je v technickém muzeu, ale od
roku třicet sedm se na toto zařízení natáčelo. V sedmatřicátém
roce se vysílala reportáž z Naardenu, to bylo otevření hrobu
Jana Amose Komenského. Vysílalo se to přímým přenosem. To
jistě není zaznamenáno, na to tehdy nikdo nepřišel.“
 Sedmdesát
čtyři let prachu
Znám tohle vyprávění z doby, kdy jsem připravoval pro stanici
Vltava Fonogramy právě o reportážích Josefa Cincibuse, a spolu
s ním jsem zalitoval, že ta uvedená naardenská reportáž v
našem archivu není. Co se dá dělat? Zkrátka na to tehdy nikdo
nepřišel, jak řečeno. Tahle zdánlivě nepodstatná epizoda mi
však vyvstala v mysli, když jsme onoho podzimního odpoledne v
roce 2010 s archivářem Turkem v malém depozitáři hledali hlas
Josefa Laufera. Vířili jsme prach, bříška prstů nám zčernala
ohmatáváním zvukových fólií, z kulatých kartonových krabic se
nám pod nohama vršila podestýlka úlomků černého laku
oprýskaného z kotoučů a útržky pergamenového papíru, kterými
bývají zvukové fólie proloženy, aby se na sebe nepřilepily. A
tu najednou držím v ruce krabici se zbytkem někdejší pečeti a
stírám prach z červeného nápisu Reportáž z Naardenu. Chvíli
zírám a pak volám svého souputníka ztraceného kdesi v
labyrintu dalších polic. „Páni, jestli je tohle to, co myslím,
že by to být mohlo, pak máme poklad!“ povykuji v dobře
klimatizovaném, dutě znějícím prostoru depozitu.
Oba okamžitě zapomínáme na to, co jsme přišli hledat, spěšně
uklízíme soubory nahrávek, které jsme probírali, a fáráme opět
nahoru na přepisové pracoviště, kde je gramofon schopný
přehrát tento typ zvukového nosiče. Přenosku klademe ke středu
disku (tím se zvukové fólie zpravidla liší od gramofonových
desek) a slyšíme z hlubokého tónu rušivé modulace sotva
vystupující hlas: „Československý rozhlas uvádí své posluchače
do nizozemského městečka Naardenu, ve kterém nalezl poslední
útulek veliký zjev naší národní i světové historie Jan Ámos
Komenský...“ Po chvíli poznáváme typický témbr reportéra
Cincibuse a díváme se jeden na druhého s pocitem ne nepodobným
stavu, kdy vědec odhalil tajemství faraonů. Vždyť to přece
nemá vůbec existovat. Vždyť to sám Cincibus říká na snímku z
roku 1968! Vždyť prý na to nikdo nepřišel! A tady se otáčí na
talíři gramofonu důkaz o tom, že naši rozhlasoví předchůdci
měli přeci jen fištrónu dost. Na další úvahu, proč se vlastně
o záznamu nevědělo a proč se našel (a ještě náhodou) až po
sedmdesáti čtyřech letech, si uděláme čas jindy. Teď je třeba
jednat.
 Květen
1937
Miloslav Turek se hned nazítří pouští do přepisu třiačtyřiceti
stran zvukových fólií, ze kterých po několika dnech mravenčí
práce sestaví v počítači devadesátiminutový kompletní snímek
reportáže z otevírání kaple s hrobem Komenského v Naardenu 8.
5. 1937. Třiačtyřicetkrát zhruba dvě minuty. Třiačtyřicetkrát
položit opatrně přenosku do drážek a doufat, že to jednak bude
hrát a jednak to správně naváže na předchozí fragment snímku.
Protože však desítky let zvukové fólie nikdo nepřehrával (a
kdoví jestli vůbec někdy), nahrávka je skutečně kompletní.
Hučí, syčí, praská, ale je. Část účinku zubu času a část
specifických parametrů mechanického záznamu zvuku dokáže
zahladit digitální filtrování a výsledkem je vysílatelný
dokument, navíc dokument s příběhem. Od prvního okamžiku si
lámu hlavu s tím, jak devadesátiminutový snímek vměstnat do
půlhodinových Fonogramů. Věc se ale vyřeší sama, jakmile si po
pár dnech mohu nahrávku kompletně přehrát.
Cincibus „live“
Reportér Cincibus program zahajuje v podivně dutém akustickém
prostředí. Hovoří rychle (jak ostatně podotýká i dobový
protokol o vysílání), pod jeho slovy se už ozývá chrámový sbor
a slavnost otevření kaple s hrobem Jana Ámose Komenského
začíná. Dlouhé minuty pak zní jen zpěv, dále proslovy v jazyce
francouzském a vlámském. Opět hudba. Až za hodnou chvíli se
znovu ozývá Cincibusova čeština. Protože vládl několika
klíčovými evropskými jazyky, nabízí posluchačům stručný
překlad jednotlivých proslovů, které jsou však plné oficialit
a nezajímavých proklamací vztahů mezi Holandskem a
Československem. Ty proklamace ale vlastně zase nejsou tak
nezajímavé. Píše se rok 1937. V Německu už Hitler několik let
spřádá zrůdné plány a Československo rádo slyší ujištění od
evropských národů, že se o nás ví a že se s námi počítá. A tak
reportér Josef Cincibus statečně zachraňuje situaci, která v
Naardenu nastala během průvodu ke kapli s Komenského hrobem.
Dojem, který ve mně hlas inženýra Cincibuse vyvolal – totiž,
že u mikrofonu jaksi není ve své kůži –, potvrzují paměti
dochované v reportérově pozůstalosti. Paměti, ze kterých
čerpáme s ing. Cincibusem synem. „Otec píše: Rozhlasový přenos
začínal v Naardenském chrámu sv. Víta, odkud měl také vyjít
průvod. Cílem byl kostelíček valonské církve. Leč pochod měl
nečekané množství účastníků, a tak se stalo, že byla změněna
trasa průvodu zcela mimo časový a také terénní harmonogram.
Vše se začalo odvíjet živelně.“ To ovšem pro rozhlasového
reportéra byla velmi svízelná situace. Jednak tu byl na
všechno sám, technici seděli ve voze Holandské rozhlasové
společnosti (odkud Cincibus také svůj komentář začínal, proto
tedy jeho podivně dutý zvuk) a on měl před sebou mikrofon
neschopný pohybu. Mikrofon na kabelu. Organizátorům slavnosti
zkrátka v tu chvíli rozhlas nepřipadl jako nutná podmínka
dodržení původního plánu průvodu. A tak se reportér Cincibus
spolehl na svou paměť a v okamžicích, kdy se čekalo, až průvod
dorazí na místo, alespoň posluchačům převyprávěl obsah
některých projevů. Pak už mohl o poznání klidněji pokračovat v
reportáži:
„Stojím zde v ulici u kostelíčku valonské církve, ulice je
naplněna dětmi, je naplněna krajany, krajanskými spolky z
celého Holandska, z oken domů na nás hledí radostné barvy
praporů československých i holandských. (…) Druhý mikrofon je
na kruchtě valonského kostelíčku a k tomuto mikrofonu musím
teď přejít, abych vás seznámil s průběhem slavnosti uvnitř
chrámu. Microphone number one, close down.“ Zaznívá pokyn pro
zvukové techniky a po chvíli se Josef Cincibus skutečně ozývá
z kruchty kostelíčku a líčí vzhled kaple s Komenského hrobem.
Po devadesáti minutách je konec, ale čistý čas použitelný pro
další práci s tímto materiálem je asi dvacet minut.
 Už
nikdy víc
Budiž popravdě řečeno, že reportáž z Naardenu nepatří mezi
nejreprezentativnější opusy Josefa Cincibuse. Ne snad proto,
že je místy nejistý ve svém projevu. Spíše proto, že pro jeho
reportáž, rozuměj líčení, tu zkrátka nebyl dostatek prostoru.
Nebylo co reportovat a nebylo to ani možno, protože část dění
sledoval reportér jen v rozhlasovém voze se sluchátky na
uších, zatímco z kostela zněl sborový zpěv. Přesto ale jde o
archivní nález, který nám v plném rozsahu ukazuje, jak vlastně
rozhlasové vysílání ve druhé polovině třicátých let vypadalo.
Jaké uznávalo priority, jakým způsobem se průběh slavnosti
dostával k posluchačům v Československu. A také si člověk
mnohem lépe než při poslechu nejrůznějších fragmentů jiných
reportáží uvědomí, jak těžkou úlohu tehdy měl rozhlasový
reportér, jehož slova byla v té době nejrychlejším zdrojem
informace a celkového obrazu situace. Noviny vše přinesly až
následující den, nemohly jinak. Není se pak co divit
Cincibusovým slovům z roku 1968, kdy svou vzpomínku na
působení u reportérského mikrofonu uzavírá: „Řeknu vám, to
bych nechtěl dělat znovu. Já bych žádnou z těch reportáží
nechtěl dělat znovu.“
Tomáš Černý, redaktor ČRo 2 – Praha
Foto Tomáš Černý
|
