|
|
 Nebezpečný
rozhlas
Čekal jsem v autě před tělocvičnou, než přijde dcera z
basketu. Trochu pršelo, venku nevlídno, pustil jsem si
Radiožurnál. Hovořilo se tam o knihách a o dani z přidané
hodnoty. Nejdřív promluvil Nakladatel a řekl, že by DPH na
knihy zrušil úplně, pak Překladatel – ten se hájil, že je sice
zastáncem rovné daně pro všechny, ale že si myslel, že by se
spíš měla snižovat a ne zvyšovat. Nakonec pohovořil Ekonom a
oznámil, že knihy jsou pro něj prostě zboží stejně jako
citrony. Rozdíl mezi knihami a citrony prý vidí jen v tom, že
knihy on nejí.
Jeho názor je, jak se dnes říká, legitimní, jen mě zklamal
tím, že neřekl raději: Citrony, ty já nečtu! S takovým
způsobem myšlení bychom se možná mohli smířit a hlavně
polemizovat. S tím jeho „knihy já nejím“ to půjde hůř. Čtení
ho, jak se zdá, nezajímá. A to je hrozivá vize pro všechna
budoucí pokolení.
Zatímco podle známého úsloví řízek může člověk sníst jen
jeden, knih můžete přečíst neomezeně, máte-li čas a chcete-li
se dovídat... Jinak řečeno – jídla máme dost, ale knih nikdy
dost není. Náš ekonom bude mít pravdu tehdy, až bude hlad, a
taková chvíle může samozřejmě nastat, zvlášť proto, že se
přestaneme vzdělávat, a tak si neuvidíme ani na špičku
citronu...
Venku se opravdu rozpršelo a ten člověk v rádiu taky
přitvrdil. Hned poté, co vytyčil směr, jímž se má diskuse
ubírat – že totiž knihy jsou zboží jako každé jiné –, začal
pohrdavě hovořit o lidech, kteří si to nemyslí. Takže zase
přišli na paškál ti, které Jakešův režim obvykle nazýval
„samozvanci a ztroskotanci“ a Klausův zase „pravdoláskaři“ či
„intelektuálové“, případně „levičáci“. Snad jsem to pochopil
správně: jsou to ti naši spoluobčané, kteří si prostě čtou, i
kdyby na sůl nebylo, a vzdělání a zkoumání světa je pro ně
důležitější než pocit, že mají nacpanou spíž. Lidé, pro které
– řečeno slovy taxíkáře z Jarmuschova filmu Noc na Zemi –
„peníze nejsou důležité, jen je potřebují“.
Můj citronový ekonom se na ně z éteru tvářil kysele a také tak
reagoval na otázky rozhlasové moderátorky. Když začal tvrdit,
že takoví lidé do všeho jen šťourají a léčí si tím své
komplexy a nenaplněné ambice, vypnul jsem rádio a chvíli jen
poslouchal kapky bubnující na kapotu.
Dcera si dávala nějak na čas, a tak jsem po chvíli ještě
jednou pootevřel tu Pandořinu skříňku s tím, že tam třeba
uslyším i něco radostnějšího. Tentokrát jsem rozhodně nebyl
zklamán: Helena Vondráčková prý podala stížnost rozhlasové
radě, že na Radiožurnálu nevysílají její písně, přestože podle
ní prý její tvorba patří k národnímu kulturnímu bohatství, o
které rozhlas musí ze zákona pečovat!
Ta zpráva mě nadchla tak, že jsem ji okamžitě poslal textovkou
příteli Karlovi do ciziny. Odepsal, že o tom už četl, a
vyčinil mi, jak se to u nás staráme o kulturní památky. A to
se prý vůbec nezmiňuje o olomouckých tvarůžcích a utopencích!
Marně jsem se hájil tím, že utopence a tvarůžky u nás mají
zelenou dvacet čtyři hodin denně, a to včetně Radiožurnálu.
Napsal, že nás zdálky sleduje a že to s námi jde pěkně z
kopce...
Ještěže konečně přišla dcera, bůh ví, kam bychom se byli kvůli
tomu rádiu dostali.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
