|
|
 Eliška
Balzerová,
herečka
O čem vlastně Shapira je?
Je to emočně velmi silná, náročná hra, dokonce mi po každé
zkoušce vždycky chvíli trvalo, než jsem znovu nabrala sílu. Je
v ní něco zvláštního, jak pro herce, tak pro diváka. Ale je
nesmírně těžké definovat, o čem vypráví. O zradě? O bezmezné
lásce? O morálních normách? Je to vlastně rekapitulace jednoho
lidského života. Hrdinka, která zapřela víru svých otců, se k
ní teď vrací. Ale vše, celý příběh včetně dialogu s jejím
vlastním otcem, se odehrává pouze v její hlavě, v myšlenkách,
vrací se znovu k životním křižovatkám, k mezníkům. Jde o
morální konflikt.
Touto hrou poměrně vybočujete z repertoáru Fidlovačky. Nebáli
jste se toho trochu?
Fidlovačka byla kdysi hudebním divadlem, spojeným repertoárově
s Divadlem v Karlíně. Když jsme ji otevírali, chtěli jsme
lidem, kteří sem kdysi chodívali, zachovat určitou kontinuitu.
Ale teď hrajeme třináctou sezonu a někam jsme se chtěli
posunout. Přejeme si, aby k nám diváci nechodili jen za
zábavou, ale aby je náš repertoár dovedl i k určitému
zamyšlení. Aby si kladli otázku – Co vedlo toho člověka k této
reakci, proč se zachoval takhle, proč zradil? Proč miloval?
Chceme je přivést do trochu jiných poloh či sfér. Lidé se
potřebují bavit, ulevit si, ale na druhou stranu – pláč je
stejně důležitý jako smích. Stejně očistný. Je dobré si to
uvědomit. Ačkoliv si to mnoho lidí nemyslí, úloha divadla je
nesmírně důležitá, mnohem důležitější než dřív, protože v naší
společnosti máme s morálkou velký problém. Ve všech oblastech,
kam se jen podíváte, ať už jde o chování řidičů na silnicích,
nebo o politiku, lidé jsou k sobě velmi hrubí a úloha divadla
je, aby člověk pochopil, že toto není norma, že to není
správné. Ve hře Shapira si hrdinka na konci života uvědomuje,
že vedle sebe měla po celý život sluhu, kterého brala jako
inventář, kus nábytku. Přines, udělej. Proto se ho na konci
dotýká a omlouvá se, aby dala najevo, že jí to je líto, že
každá bytost potřebuje cítit lásku, respekt – pak je člověk
ochoten pro druhého udělat cokoliv.
Posláním divadelní hry je někam diváka přivést, něčím novým ho
obohatit. Co přinesla vám, interpretce těch myšlenek?
Mně osobně ta hra přivedla k přesvědčení, že všechno, co v
životě uděláme, ať už je to dobré či zlé, se nám jednou
zúročí. A jak je nesmírně důležité zachovat si dobré jméno a
nikoho nezklamat, protože to se dá jen těžko napravit.
Přivedla mě k zamyšlení nad vlastním životem; snad jsem nikdy
neprovedla žádnou lumpárnu, za kterou bych se musela stydět
před svými dětmi, a až budu jednou účtovat se svým životem,
bude to s čistým štítem.
A co vám přinesla jako herečce?
Jsou hry, které se nejde jen naučit a dobře zahrát. Některé si
musíte na jevišti odžít. Dotknout se svých vlastních niterných
bolestí, malých traumátek, která si v sobě neseme od dětství.
Někdy je to dotýkání velmi bolestné, ale bez tohoto vlastního
vnitřního ohlédnutí by to nešlo. Když dojdete až na samé dno
svých vlastních bolestí, přichází katarze, očista a s ní i
radost z toho očištění.
Divadlo na Fidlovačce má za sebou roky šťastné i horší. Mnoho
lidí říká, že do velkých projektů šli jen díky odvaze
neznalého. Je to i případ váš a Tomáše Töpfera, s nímž jste
divadlo zvedala z trosek?
Ptáte se mě po třinácti letech. Doba po revoluci přinesla
velký entuziasmus, toužili jsme něco udělat, něco, co by nás
naplňovalo, co bychom dělali s větším nasazením. Přáli jsme si
a toužili jsme obrodit divadlo, ale také jsme chtěli obrodit
sami sebe. Nezastírám ale, že byly i sezony, kdy jsme chtěli
skončit. Bylo to strašně těžké, protože neexistovala pořádná
legislativa. Založili jsme třeba Nadaci Fidlovačka, protože
jsme na divadlo vybírali a lidé museli vědět, že se ty peníze
nijak nezneužijí. Nadace nám přišla jako dobrá volba, čistá
hra. Jenže i nadace se tenkrát začaly tunelovat! Báli jsme se,
aby stín nepadl i na tu naši, a jen proto jsme jí dali svá
jména a tváře.
 Nebáli
jste se toho?
To nebylo z nějaké ješitnosti pánů herců, ale proto, abychom
mohli říct: „To jsme my dva a dáváme své jméno všanc.“ Museli
jsme založit společnost s ručením omezeným, ale vzápětí jsme
se dozvěděli, že kvůli žádostem o grant musíme mít statut
obecně prospěšné společnosti. Nikdo nic pořádně nevěděl a my
se v tom plácali. Ani teď to není jednoduché, protože zvýšení
daně z přidané hodnoty, o níž se jedná, bude mít zlý dopad na
kulturu. Divadlo, to nejsou jen platy herců, jsou to výprava,
kulisy, kostýmy, autorská práva... Kolik jen stojí, když se
divadlo večer celé rozsvítí. Říkám, že jedeme už třináctou
sezonu, ale někdy mi připadá, že spíš klopýtáme a financujeme
ze svého. A nejde jen o nás a o diváky. Je tu i spousta
mladých herců, kterým nedokážeme dát žádný výhled do
budoucnosti. Je to špatné, protože právě mladí lidé tu
dostávají hodně hereckých šancí. A nejen u nás, ale i na naší
malé scéně Komorní Fidlovačka. Tohle všechno se může smést.
Politici by měli vědět, že nejen chlebem živ je člověk.
Staráte se o nastupující generaci herců. Vy sama jste měla
štěstí na zkušené kolegy?
Po škole jsem byla v angažmá v Českých Budějovicích a hned
první sezonu jsem dostala nabídku k hostování v Národním
divadle. Směla jsem stát po boku Dany Medřické, Luďka Munzara
a dalších skvělých herců. Pro holku po škole to byla jedinečná
zkušenost. Nemyslete si, nic mi nedali zadarmo. Vzpomínám si,
jak jsem se jednou o pauze odvážila podívat do novin a pan
Vejražka jen tak lehce nadzvedl obočí a řekl: „To už všechno
umíte, že si tu čtete?“ Nikdy víc už jsem si nic takového
nedovolila. A také proč. Vždyť třeba pozorovat paní Danu
Medřickou, to byla nádhera, ona jen tak přejela dlaní opěradlo
židle... a v tom gestu bylo všechno. V těch rukou měla drama.
Doslova jimi udávala tóninu. Jestli bude scéna mollová, nebo
durová. Jestli přijde drama, nebo úsměv. Koukala jsem na ni a
říkala si, tohle bych také chtěla jednou umět...
Jana Švecová, publicistka
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. dubna.
|
