|
|
 Kdo jsi
bez hříchu, první hoď kamenem
Skandály se sexuálním zneužíváním dětí doléhají na
(katolickou) církev jeden za druhým – a rovněž drama
Pochyby (24. 4., ČT2, 21.55) se obtáčí kolem podezření, že
ve farnosti oblíbený kněz nejenže skrývá homosexuální úchylku,
ale navíc zneužívá jednoho ze žáků přilehlé církevní školy.
John Patrick Shanley, jenž vlastní divadelní hru přepsal
do filmové podoby, jejíž režie se sám ujal, se nezaměřuje na
samotný fakt zneužívání, ale hlavně na složité předivo vztahů
a postojů, které kolem takého podezření bobtnají. Ve vyprávění
tvarově nijak objevném se vyhýbá obvyklému rozdělení kladných
a záporných znamének, dění zasazuje do bouřlivých šedesátých
let, do doby nedlouho po atentátu na Kennedyho a také po
vyhlášení změn uvnitř katolické církve, které při prosazování
narážely na rozpaky, ba odpor.
Odpovídá tomu i modelace jednotlivých postav. Předpokládaný
viník (Philip Seymour Hoffman) je charismatická osobnost,
která do ztuhlého a odosobněného církevního systému vnáší
polidštění jak svým bezprostředním chováním a tématy kázání,
tak třeba sportovními aktivitami. Naopak upjatá, nepřístupná
ředitelka církevní školy (Meryl Streepová), jež vystoupí s
osudovým podezřením, je spjata se „starými“ pořádky, bez
slitování vedena maximalistickými požadavky.
Podezíraného kněze ztělesnil Hoffman s niternou noblesou,
avšak také s nepochybným stínem na duši. Vzdálil jej jakýmkoli
démonizujícím či jinak karikujícím prvkům, zbavil jej rovněž
jakéhokoli pokrytectví. Vtiskl mu zřetelnou bezprostřednost, s
níž chce probourat dosavadní rozestup mezi věřícími a jejich
pastýřem. Naproti tomu strohou ředitelku hraje Streepová jako
zastánkyni konzervativních náhledů, která cokoli, co se vymyká
z dosavadních zvyklostí, podezírá přinejmenším z
nepatřičnosti. Vede školu tvrdou rukou, necitelná k žactvu i
svým podřízeným.
Ale i tato nesmlouvavá žena, za války ovdovělá, přizná blíže
neosvětlené hříchy (snad dokonce závažné), jakých se kdysi
dopustila, takže její současná pozice může být i výsledkem
předpokládaného pokání. Ani ona není posléze imunní vůči
pochybnostem či spíše i způsobu jejich dokazování či
prosazování, když se v závěru rozvzlyká – je to pláč
osvobodivý, ale také stvrzující její vlastní limity,
bezradnost a pochyby o sobě samé.
Ve filmu oceníme i poetickou vizualizaci jednoho knězova
kázání o tom, že zabránit zlolajným tvrzením, aby se šířily,
je stejně obtížné jako pochytat poletující chmýří...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
