|
|
 Umění
vycházet s mocí
Byla to velká sláva, když 28. února 2011 slavil filmový
režisér Otakar Vávra sté narozeniny. Televize vysílala
jeho nejlepší filmy, vycházely portréty zdůrazňující tu či onu
stránku činnosti pana profesora – a samozřejmě nezůstali
pozadu ani nakladatelé. Filmoví teoretici Jan Jaroš a Miloš
Fikejz s editorskou spoluprací Zdenko Pavelky sestavili
z textů Vávrových a o Vávrovi knihu Otakar Vávra – 100 let
(Millenium Publishing).
Vybrali do ní příspěvky lidí jemu nejbližších – zamyšlení
Jiřího Menzela, který soustavně připomíná nenahraditelnost
Vávrova pedagogického působení, otevřenou výpověď Jitky
Němcové, kterak se zamilovala do svého učitele staršího o
čtyřicet let – a především pak podstatná Vávrova interview a
úvahy publikované v odborných časopisech, které dokumentují
jeho postoje a názory na filmové umění v průběhu sedmdesáti
let. Vychází z nich jedna podstatná věc – Vávrův přístup
k úloze a funkci filmu se záhy ustavil na nejvyšších
uměleckých nárocích a tomu přizpůsobil jak svou filmařskou
činnost, tak působení organizační (například kolektivní úsilí
o znárodnění české kinematografie promýšlené s podobně
naladěnými umělci již ve třicátých letech).
Kniha vrcholí dvěma studiemi snažícími se objektivně
vystihnout Vávrův přínos české kinematografii (a neoddělitelně
od toho i jeho charakterové rysy). První z nich napsal Pavel
Taussig v roce 1982 pro Film a dobu a analyzuje v ní Vávrovy
filmy natočené podle děl Františka Hrubína – Srpnovou neděli,
Zlatou renetu a Romanci pro křídlovku –, tedy filmy považované
za vrcholy Vávrovy tvorby. Ta druhá, ještě obsažnější, je z
pera Jana Jaroše a hodnotí Vávrův otisk v české kinematografii
po stránce umělecké i morální. Je chvályhodné, že Jaroš
nevytváří tendenční obraz umělce, který „dokázal vyjít s
mocnými za všech režimů“. Nezamlčuje některé jeho kroky v
padesátých letech, rozebírá velmi diskutabilní Vávrovy
historické velkofilmy, ale ani mu neupírá jeho zásluhy a
úspěchy. Knihu doprovází Vávrova úplná filmografie a
bibliografie, kterou sestavil Miloš Fikejz.
Alena Sojková
|
