|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Esperanto (ne)vzdělaných?
Poprvé jsem o dvou angličtinách slyšel v polovině devadesátých
let, do té doby jsem si všímal němčiny. Jedna má známá
tlumočila ve filmovém štábu a já se dozvěděl, že se ve štábu
domlouvají… angličtinou, ale zdůraznila, že evropskou. Zaujalo
mě to. Účel světí prostředky. Je-li naším cílem dorozumět se,
nechť k tomu lidé využívají všech pomůcek, které vymyslí.
Jistě, účel světí škaredé, někdy až ohavné prostředky. A
prohřešky... Ale doba je pragmatická. Světy univerzit, firem,
politiků a filmových štábů jsou internacionální, už ne
národní. Proč by tyto komunity neměly mít nárok na své...
esperanto?
Dnes jím opravdu mluví vzdělaní lidé. Lidé na kongresech.
Reprezentanti států. Lidé z firem, kteří učí druhé lidi
mluvit. Pasivně přejímané anglické termíny se v jejich
slovnících mísí s anglicismy. Nedávno jedna vzdělaná dáma
pronesla, že její firma klienty „skiluje“.
Jen zdánlivě to vypadá, že všichni už mluví anglicky. Nemluví.
Mluví esperantem. Absurdní situace: Angličani a Irové a
Američani, kteří přijedou na konferenci, kde je jednacím
jazykem angličtina, části řečníků nerozumějí. Jak si ale mohli
ve své jazykové hegemonii myslet, že budou se všemi mluvit
anglicky? Především musejí: zpomalit..., zjednodušit..., zříct
se metafor..., přizpůsobit se.
Utilitární kongresové esperanto není záležitostí posledních
dvou desetiletí. Při pročítání esejů Ingeborg Bachmannové jsem
narazil na její text z roku 1964: „Máme za sebou už téměř dvě
desetiletí, kdy se (...) lidé, těšící se po zásluze plnému
uznání, velmi rychle domluvili na kongresech, festivalech a
společenských akcích všeho druhu jakýmsi esperantem, a přitom
si nepovšimli, že se spolu domlouvají nebo se navzájem přou
jen floskule...“
Ano. Co je snad nejhorší, je to, že lidé se spolu jen zdánlivě
navzájem domluví. Nedomluví se. Víc toho nepochopí, než
pochopí. A pochopí jen úplně základní postoje druhých (ano,
ne). V nové evropské angličtině se ztrácejí dialekty, detaily,
nuance. Jazyk nenabízí hloubku, žádnou nemá. Není záhodno,
abyste mluvili květnatě. Nechce se po vás ani to, abyste
mluvili složitě nebo originálně. Proč nevyužívat floskulí,
jimž v sále většina rozumí? Poslouchejte – tamten řečník nic
neříká, jen ony fráze, jeho proslov má jediný význam: Teď
mluvím já. Neříkám nic, ale mluvím. Dorozumívání je zúženo na
potvrzení si shod (často apriorních předsudků) a/nebo na
ubezpečení se o rozdílech. O něco smířlivěji to napsala už
Bachmannová. Žádné komplikovanosti! Žádnou krásu, prosím.
„Vejděte se do fráze.“
Z tuhé a povrchní komunikace se před očima vytrácejí cit pro
detail, nejednoznačnost, hra s ironií, ozvláštnění, ale i
ambice vysvětlit druhému něco dopodrobna a co nejpřesněji. A
to je vážné. Součástmi dnešní komunikace jsou extenze (mít
více a více přátel na facebooku; jet na další kongres),
zkracování a zjednodušování textů, respekt k floskulím a
despekt k detailům. Komunikace je v krizi. Zatuhla.
Obdobně jako mezinárodní dorozumívání tuhne i čeština.
K sobotnímu obědu mi Orientace LN připravila větu, že „v
Kanadě je v současné době v diskusi zákon...“ Proč autor
nenapsal, že se v Kanadě v současnosti diskutuje o zákonu?
Dobrá, někdo tu neumí česky. Přesněji čéééésky, jak se
posmíval Polívka královně, aby tím zároveň vyzrazoval, že ani
on česky nemluví hezky. Kolik lidí mluví čéééésky, říkají
vzááádu a chlubí se užitím slova „bizardně“ – se špatně
vloženým „d“! Jazyk také není imunní vůči kýči a manýře. Ale
mistrovat druhé je ošidné, na území jazyka zvlášť. Sloupků,
jako je tento, bude napsáno ještě hodně. Příklady jsou všude
kolem nás.
Mně už jen nejde z hlavy, jestli se tím esperantem a tuhou
češtinou opravdu domlouvají lidé vzdělaní.
Není to spíš tak, že jsme spíš nekulturní, nevkusní a
nevzdělaní? Že už nám ani nejde o to, abychom se pochopili?
Řekl bych rád, že ne. Ale právě jsem se vrátil z Berlína,
z dalšího evropského semináře.
Slova.
Overground.
Skilujeme ty lidi... |
