Číslo 11 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s novinářem.
Davidem Vaughanem.


 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

David Vaughan, novinář

Jaké tedy jsou podle vás typické britské vlastnosti?

Těžká otázka, protože co jsou britské vlastnosti? Britové, to jsou Angličané, kteří se hodně liší od Welšanů, a ti se zase hodně odlišují od Skotů, a ti zase od Angličanů… a všichni mají úplně jiný pohled na svět.

Takže žádný společný rys? Ani v té nejkrizovější době či situaci?

Možná sebevědomí. Britové měli ve 20. století štěstí, narozdíl od jiných evropských národů, že nebyli obsazeni. Částečně je to i jejich zásluha, protože proti Německu statečně bojovali v obou válkách, ale to štěstí je důležité. Kdyby se Hitler nerozhodl vpadnout do Sovětského svazu, myslím, že by mu nečinilo problém Británii obsadit, a pak by možná docházelo ke stejně problematickým věcem jako v obsazených evropských zemích. Ale duch samostatnosti, ten „Blitzspirit“, tedy míra solidarity a sounáležitosti během bombardování, byl velmi silný. A této vlastnosti si cením. Další obrovskou výhodou je skutečnost, že Británie má tolik nepřerušených tradic. Demokracie je velmi silně zakořeněna a snoubí se s výjimečně vysokým sebevědomím. Když se tedy například kritizuje vláda i stát, není to nikdy vnímáno jako zpochybnění existence národa, což se tam, kde byly dějiny pohnuté, objevuje. Myslím, že si Britové ani neuvědomují, kolik sebevědomí mají.

A co Češi a jejich typické vlastnosti?

Ani po těch letech, co v Praze žiju, si to netroufám říct.

Odkdy v Praze žijete?

Stěhoval jsem se sem v roce 1991 a bylo to pro mě velké dobrodružství, protože železná opona existovala z obou stran. Vy jste o nás věděli mnohem víc než my o vás, protože my ani nebyli zvědaví. V roce 1986 jsem se ocitl na Rudém náměstí v Moskvě a skoro jsem nemohl uvěřit, že všechno, co kolem sebe vidím, skutečně existuje. Kolem chodily ženy s nákupními taškami, létali ptáci... úplně stejně jako u nás. Tehdy se ve mně probudil zájem poznat, co je za železnou oponou.

Praha byla náhodná volba?

Měl jsem začít dvouleté postgraduální studium dějin moderní architektury, které by bylo ukončeno doktorátem. Studium mělo začít v říjnu 1991, takže jsem si řekl, že se pokusím sehnat si místo učitele jazyků – vystudoval jsem totiž také francouzštinu a němčinu – na nějaké katedře architektury kdekoli ve východní Evropě, protože už to bylo možné v důsledku ukončení studené války. Napsal jsem i do Prištiny, aniž bych věděl, kde Priština leží, a nakonec mi odepsali z Drážďan a z ČVUT v Praze. A protože v Praze jsem mohl nastoupit okamžitě, koupil jsem si češtinu pro samouky, sedl do letadla a přistál na Ruzyňském letišti.

A v Praze létali ptáci a chodily ženy s nákupními taškami…

Dnes se tomu, že se mi Československo zdálo exotické, musím smát. Ale i já tady byl exotický, vždyť vzájemných zkušeností bylo tak málo! Moje matka se moc strachovala, že chci jet kamsi na východ, když mě ale rodiče po nějaké době navštívili, pochopili, jaká je to klidná a krásná země.

Co vás tady nejvíc překvapilo?

Že to tady bylo úplně normální. A to i v takové věci jako životní úroveň. I na začátku devadesátých let nebyla výrazně nižší než v Británii. Když to říkám, jsou všichni hodně překvapeni, tehdy ale byla Británie jinde, než je teď. Pak mne překvapilo, do jaké míry je zachovaná starobylost Prahy. Byla plná starších kultivovaných lidí s jezevčíky, viděl jsem v tom takový duch první republiky. Nebo plesy. Myslel jsem, že je to snobská záležitost, ale kdepak. Nádherný zážitek! Starobylý a demokratický. V Británii to takhle vůbec nefunguje.

Učíte na ČVUT a najednou se ocitnete v rozhlase. Další náhoda?

Byl začátek devadesátých let, všechno bylo možné. Kolegyně v práci mi řekla: mám kamarádku v rozhlase a shánějí někoho v redakci vysílání do zahraničí, nechceš to zkusit? Chtěl jsem. Nabídl jsem fejetony o architektuře. Takhle začala moje spolupráce s rozhlasem a každý, kdo v něm někdy pracoval, ví, že tam funguje nějaké kouzlo, nevím, co to je, ale funguje to. Není to samozřejmost, a mám obavu, že se to časem ztratí.

Vaše čeština je výborná.

Vystudoval jsem lingvistiku, literární vědy a překladatelství s velkým důrazem na literaturu, jazyky mi vždycky šly. Chtěl jsem se integrovat, poznat to exotické, jiné, protože jsem zatím měl úplně odlišné zkušenosti. A jak to poznáte, když neumíte jazyk?

Studoval jste na Oxfordu. Jak se na takové prestižní škole studuje?

Zajímavé je, že když jsem to někde řekl, lidé reagovali: Aha, tak to jste musel mít hodně bohaté rodiče... Ale Oxford je státní univerzita. To, co je tam elitní, není výše školného, ale systém výběru ke studiu. Je náročný, testy jsou obtížné, a tehdy může hrát roli rodinné zázemí. Studenti, kteří pocházejí ze vzdělaných rodin, mají výhodu. Ke studiu se přihlašujete rok před maturitou a zkoušky trvají tři dny – alespoň to tak bylo, když jsem studoval. Jsou písemné a ústní. Ústní pohovor hraje velkou roli, hledají nejen ty, kteří něco umějí, ale také skrytý potenciál. Já měl štěstí, že jsem si porozuměl s profesorkou francouzštiny. Shodou okolností jsem uměl nazpaměť báseň, kterou zbožňovala. Nikdy nezapomenu na to, jaký jsem tenkrát udělal dojem.

Jak jste si studium na Oxfordu představoval?

Chtěl jsem se hlavně dostat pryč z rodného města, poznat svět, nové přátele, něco nového zažít a vůbec jsem neřešil budoucnost. Oxford je šok pro lidi, kteří tam přijdou z takových provincií jako já. Je to náročné, ale na druhé straně nemusíte dělat nic, jen každý týden přečíst esej a diskutovat o ní. Konzultace jsou neformální, někdy vám nabídnou i skleničku vína, ale studenti jsou od samého počátku motivovaní a snad i chytří. Jde o to dokázat obhájit svůj názor. Vše je velmi volné, pro osmnáctiletého to představuje velké pokušení, ale brzy zjistíte, že musíte dělat zkoušky... Výhodou tohoto typu studia je to, čemu se anglicky říká self-discipline, na což si musíte zvyknout: přesnost, musíte se naučit učit, smysluplně „bojovat s učitelem“. V tom vidím smysl studia.

Když to porovnáte se zdejším vzdělávacím systémem?

Myslím, že příliš připravuje studenty na konkrétní věci. Jsem novinář, ale žurnalistiku jsem nikdy nestudoval. Domnívám se ale, že pro žurnalistu je důležité umět sbírat informace, hodnotit je. Někdy mám obavu, že se novináři schovávají za „objektivitu“, ale spíš nedokáží hodnotit. A hodnocení je důležité.

Vaše Bitva o vlny je výbornou studií rozhlasového vysílání během mnichovské krize. Tohle období vás nějak enormně zajímá?

Na počátku mne zaujalo, kolik unikátních materiálů je v archivu Českého rozhlasu. Hotové perly. V rubrikách, které jsem pro Radio Praha připravoval, jsem archiv často používal, takže když jsem odešel z místa šéfredaktora a začal pracovat na volné noze, měl jsem jádro knihy hotové. Psát ji byla spíš věc lásky než touhy po penězích.

Šárka Vieweghová

Foto Robert Zlatohlávek

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 8. března.



  Esperanto (ne)vzdělaných?
  Jak to vidí Zbyněk Vybíral  
 
  Kniha noci po Půlnoci

  Pořiďte si  
 
  Realita a poezie Kamila Lhotáka
  Navštivte