|
|
 V
sirotčinci volá po odplatě utajený zločin...
Staré domy často skrývají tajemství, která se mohou znenadání
zhmotnit do hmatatelného ohrožení nájemníků, kteří o dávných
událostech nemají potuchy a jen pozvolna je odkrývají. Zejména
španělské tvůrce tato syžetová linie oslovila, když jim
dovolila propojit reálné politické události (související s
frankistickým režimem) se stísňujícími vzpomínkami na ně.
Vesměs se zřekli prvoplánových hororových atrakcí, naopak se
soustředí na trpělivé vyprávění, které záměrně znejasňuje
hranici mezi znepokojivou skutečností a ještě znepokojivějšími
náznaky strašlivých zločinů, jenž nejenže nebyly potrestány
ani jinak odčiněny, ale nikdo se o nich nedověděl.
Debutující Juan Antonio Bayona se ve filmu
Sirotčinec (9. 3., ČT1, 23.55) uzavírá do ryze privátní
roviny, ačkoli výchozí prolog, idylická dětská hra na
schovávanou, je situován na sklonek frankistického režimu.
Titulový sirotčinec se zde jeví jako bezpečné zázemí pro
osiřelé děti, avšak takový pocit – jak se ukáže – je veskrze
klamný. Přenášíme se do současnosti, kdy se Laura (Belén
Ruedaová), jedna z někdejších chovanek, záhy předaných do
adoptivní péče, vrací do budovy, aby ji znovu otevřela pro
potřebné děti. Jenže pomoci se dovolávají i děti jiné a
odjinud.
Nejprve získává prostor hrdinčin malý synek, ustavičně
oslovován čímsi spadajícím mimo tento svět. Zprvu vše
nasvědčuje, že si vytváří obvyklé dětské představy o
fiktivních kamarádech, ale pozvolna se ukazuje, že do jeho
života vstupují skutečné záhrobní síly. Zlověstnou atmosféru
pomáhá dotvářet vizuální ztvárnění (kameru vedl Oscar Faura).
Převažují nevlídné, deštivé počasí, subjektivizované jízdy
liduprázdnými, setmělými prostorami, zvláště chodbami či
sklepeními domu i jeskynním labyrintem, ale přidat lze rovněž
rozbouřené moře i vyhaslý maják, jehož silueta se tyčí na
obzoru. Vesměs se jedná o prostranství, která ztratila svou
normálnost a nyní se proměnila v ohrožující místa – a to i
prostřednictvím zvukového ozvláštnění, v němž převažují
vrzavé, pískavé ruchy. Ve zdech sirotčince volá po odplatě
utajený zločin...
Film, který vznikl v produkci klasika tohoto žánru Guillerma
del Tora, je profesně zdařilý, daří se mu sugestivně evokovat
pocit strachu a ohrožení. Režisér si dovedně pohrává s
nejednoznačností dění, vibruje mezi vizemi a „skutečností“,
jakkoli i ona se může rovněž stát vizí. Odečítání významů se
tu stává důležitým stavebním prvkem a je navozeno velice
obratně. Zkrátka – Sirotčinec není film na klidnou dobrou noc.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
