|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Plujeme kanály nechtěných informací
Od chvíle, kdy jsem se naučila číst, přitahují písmena můj
zrak i proti mé vůli. Je to někdy k vzteku, protože písmena
jsou až příliš často nosiči naprostých hovadin a já se stávám
jejich nedobrovolným konzumentem. Jakýkoliv text, nápis,
heslo, slogan, zbytná zpráva, nápadná třeba i jen svým
blbstvím, zaujme mou pozornost, a dokonce si taková informace
v šedé kůře nebohého mozku (což je nejsložitěji organizovaná
hmota ve známém vesmíru) vyznačí stopu, takže mě pak ještě
sužuje prostřednictvím neovladatelných vzpomínek.
Je nás takových obžerných polykačů písmen, slov a vět docela
hodně. Podobáme se Švejkovu kolegovi Balounovi, který si
nemohl pomoci a sežral, na co přišel. K vlezlým textům se
servíruje příloha obrázků – z novin, obrazovky a monitoru,
dále familiární a často kulometné (aby zbyl čas na reklamu)
plkání primitivní až mrzačenou češtinou, přidává se
elektronická podkresová hudba, k zešílení jednotvárná,
strojová. Z denních zpráv se přednostně dozvídáme, že svět
nepřestajně blbne, leckde i šílí. Už nevíme, co s tím. Co si
myslet? Jaké zaujmout postoje k tomu či onomu jevu, události,
když za pár dní jsme informováni, že to bylo jinak? Objevily
se nové skutečnosti, říkají nám redaktoři, pyšní, že je někde
splašili, koupili. Jak se vyznat v dění kolem nás a kdekoliv
na světě? Komu fandit? Jak se utěšit? Kdo má hernajs pravdu?
Existuje vůbec? Bude se Země oteplovat, nebo ochlazovat?
Rozpíná se vesmír, nebo se už zase smršťuje? A co konec
světa?! Nastane příští rok? To je dost důležitá zpráva,
protože v takovém případě bychom si konečně mohli všeho
pořádně užít a roztočit zbytek úspor za svá poslední, třeba i
výstřední přání. Nebo si nadělat dluhy a hýřit jako kurtizány
starých časů, splácet je už nebudeme.
Už léta si píšu čtenářský deník. Nedávno jsem si do něj z
knihy Philipa Rotha Duch odchází vypsala: „Proč jsem jedenáct
let žil stranou od lidí než proto, abych všechno, co chci
říci, napsal do svých knih? Proč jsem přestal číst noviny,
poslouchat zprávy a sledovat televizi, než že jsem už nechtěl
slyšet nic dalšího o tom, co jsem nemohl vystát a neměl jsem
žádnou moc to změnit?“ Ocenila jsem odvahu hlavní postavy –
spisovatele, který jistě smýšlel jako autor – poslat k čertu
vnější svět, tedy ten, o kterém tak neúnavně referují média.
Ovšem bývalá profese novinářky a představa, že bych nebyla v
obraze, jsou síly, které mě dál nutí hledět na hektické
chrliče jobovek, na loužičky krve, řvoucí davy v ulicích, tuny
ryb chcíplých z nějakého chemického svinstva, celebrity, které
říháním zaintonují Skákal pes přes oves, rozčilující
psychopaty, podvodníky, zloděje a vysmáté politiky.
Zvláště některé ženské, které nesou na svých ramenou mikrosvět
rodiny, mají k problémům všehomíra přístup podobný, jako má
slavný spisovatel Philip Roth. Když švagrová Hana zase jednou
táhla domů přecpané tašky s nákupem, zastavili ji v úprku k
plotně lovící jehovisté a důrazně, i když laskavě ji varovali
před koncem světa. Slibovali spasení a přežití – když se k nim
dá. Ale utumlovaná švagrová jim skočila do řeči: „A víte co,
pánové? Už aby ten konec světa nastal! Mám všeho po krk!“
Poslední zápis v čtenářském deníku cituje z doslovu Chrise
Hopkinsona v Orwellově románu Nadechnout se: „...Vypráví, jak
nový, dravý, dynamický svět velkého byznysu postupně vytlačil
tradiční, lidštější hodnoty, jako jsou vzájemná důvěra,
neokázalost a poctivá práce... V jeho kritice moderního světa
– kde se servíruje sterilní, umělé jídlo bez chuti na
plastových talířích a kde se na loukách a polích staví
identické řady ošklivých, bezduchých domků – slyšíme zcela
jasně z úst hlavního hrdiny hlas samotného George Orwella jako
rozhněvaného mladého muže.“
Navzdory věčným výzvám k pozitivnímu myšlení je správné mít
vztek, nesouhlasit, protestovat a hněvat se a odvracet zrak od
záplavy planých písmenek, která útočí na náš zdravý rozum jako
štěnice a máme z nich asi takový užitek jako z toho upírského
hmyzu. |
