Číslo 9 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se skladatelem a pianistou.
Borisem Urbánkem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

„Nikdy jsem netoužila stát zpěvačkou, přesto jsem ráda, že se tak stalo,“ říká Hana RobinsonRobinsonka je neohrožený druh

Zpěvačku, klavíristku a skladatelku Hanu Robinson veřejnost prvně zaregistrovala na úspěšném albu s texty Michala Horáčka Ohrožený druh. Vstup na scénu české pop-music to byl velmi rázný – Hana zhudebnila hned tři Horáčkovy texty a dvě písně i nazpívala. Šansony ale nejsou její erbovní muzikou, v triu se saxofonistou Petrem Kroutilem a kontrabasistou Antonínem Šturmou hraje a zpívá jazz – jak by také ne, vždyť je jedinou českou muzikantkou, která vystudovala legendární bostonskou Berklee College of Music. Pár let strávila také v Anglii, ale nakonec se vrátila do Česka. Také proto, její slibně rozjetá kariéra dostala před časem pořádný knokaut.

Odmala jste sice hrála na klavír, ale napadlo by vás, že se ve dvaceti ocitnete v Americe a nakonec odpromujete na jedné z nejprestižnějších jazzových škol?
Na něco takového bych ani nepomyslela. Když jsem byla malá, věnovala jsem se spíše sportu. Hudba byla takový doplněk dobrého vzdělání, ale samozřejmě mě moc bavila. Nikdy jsem se ale nechtěla stát zpěvačkou a dělat hudbu jako svou profesi. Přesto jsem ráda, že se tak stalo.

Vaši rodiče byli profesionálními jezdci rallye, bratr zase jako nejmladší Čech v historii zdolal Mount Everest. K jakému sportu jste inklinovala vy? A proč nakonec vyhrála muzika?
Jako malí jsme s bratrem závodně lyžovali a trávili spoustu času na horách. Vedle lyžování ale miluju tenis a také silniční cyklistiku, což není úplně ženská disciplína. Sport mi však přinesl několik nepříjemných úrazů, a tak jsem se raději posadila k pianu. Myslím, že je velmi těžké sportovat na vrcholové úrovni. Živit se hudbou je také velká výzva, ale je to snazší.

„Mými velkými hudebními inspirátorkami jsou Carol King, Tori Amos a hlavně Diana Krall – ženy, které usedají za piano, zpívají a skládají své písně.“Pro českou populární hudbu vás objevil Michal Horáček. Znala jste jeho texty, ještě než vás přizval k albu Ohrožený druh?
Samozřejmě jsem znala pár těch nejznámějších písní jako je Levandulová. Ale od dvaceti let jsem žila v zahraničí, a tak jsem naši hudební scénu moc nesledovala. Spolupráce s Michalem Horáčkem je zajímavá i soutěživá, což mi vyhovovalo, protože jsem na to zvyklá jak ze sportu, tak z Ameriky. Ale je jasné, že soutěživost někdy bolí...

Žila jste také v Anglii, kde jste pracovala jako klavíristka v hotelové restauraci. Jaká to je zkušenost? Nemusela jste překonávat určité ponížení – hosté konverzují, konzumují a vy jim při tom děláte stafáž…?
Jasně, hrát v hotelu není to, co bych chtěla dělat celý život. Byly chvíle, kdy mi to snad i trochu vadilo. Ale realita je taková, že v luxusním lobby baru si vyděláte mnohonásobně více než v malém, zakouřeném jazzovém klubu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo nařizoval, co mám hrát, v podstatě jsem cvičila na klavír a ještě mě za to platili. Do mých tónů opravdu jen výjimečně někdo žvýkal steak, lidé spíš poslouchali hudbu a popíjeli přitom šampaňské.

V Anglii jste se i provdala. Nechtělo se vám na ostrovech zůstat natrvalo? Jste typ „všudezdejší“, nebo potřebujete k životu rodnou hroudu?

Nemám problém se přizpůsobit nové zemí či kultuře, naopak, je to pro mě vzrušující a vyhledávám to. Ráda se učím nové věci a jazyky a zažívám nová dobrodružství. Bez toho ani neumím žít. V Anglii jsem plánovala zůstat kvůli manželovi, ale nakonec jsem ráda, že to dopadlo jinak. V Praze už bydlím rok a půl, což je na mě docela dlouhá doba. Pravda ale je, že s věkem se leccos mění a já už vzhledem ke své současné zdravotní situaci nechci Českou republiku dlouhodobě opouštět.

Lékaři vám před rokem a půl diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Jak jste tu Jobovu zvěst přijala?
Vůbec nevím, jestli je člověk schopen tu nemoc přijmout, možná, že to nedokáže nikdy. Ale já se snažím brát všechno v životě tak nějak sportovně.

Slibně rozjetá kariéra Hany Robinson dostala před časem pořádný knokaut Jak se nyní cítete? Do jaké míry vám choroba komplikuje život?
Je to samozřejmě velká komplikace a čím delší doba uplynula od sdělení diagnózy, tím více si to uvědomuji, protože se nemoc projevuje výrazněji. V těchto dnech se například dostávám z další takzvané ataky nemoci, což je období, kdy jsou symptomy nejhorší – zažíváte stavy blízké ochrnutí, navíc neuvěřitelná únava, problémy s dýcháním a podobně. Zažila jsem i dny, kdy jsem si stěží učesala vlasy. Ale jsem bojovník, zatím jsem se vždycky ze všeho vysekala, i když jisté následky bohužel zůstávají. Má levá ruka je slabá a málo citlivá.

Při tom všem jste koncertně hodně aktivní. Vystupujete v rámci turné Ohrožený druh živě, ale i se svým jazzovým triem či v duu se zpěvačkou Natálií Kocábovou. Jaký z těch programů je nejblíž vaší představě o tom, co byste chtěla v muzice dělat?
Projekt Ohrožený druh živě se dlouho hledal a s ním vlastně i já. Dal mi ale obrovskou zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. Pochopila jsem totiž nejen, co chci dělat, jak a hlavně s kým, ale třeba i jak to dělat nechci. Jsem ráda, že jsem se postavila na vlastní nohy se svým triem, to mě opravdu naplňuje a moc baví. Cítím, že tohle je má cesta. A s Natálkou Kocábovou je to zase báječná ženská sounáležitost.

Kdo pro vás v hudbě nejvíc znamená? A kdo vás inspiruje?
Mými velkými hudebními inspirátorkami jsou Carol King, Tori Amos a hlavně Diana Krall – ženy, které usedají za piano, zpívají a skládají své písně. Ale obdivuji třeba i tenistku Martinu Navrátilovou. A vzorem v životě je mi moje maminka.

Milan Šefl

Foto Tino Kratochvil



  Kanály nechtěných
  informací

  Jak to vidí Věra Nosková  
 
  Zpráva
  o kalužích naděje

  Pořiďte si  
 
  Robinsonka
  je neohrožený druh

  Téma