Číslo 9 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se skladatelem a pianistou.
Borisem Urbánkem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Boris Urbánek, skladatel, pianista

Osud často určují rodinné kořeny. Měli vaši rodiče blízko k hudbě?

I když mí rodiče byli jen amatérskými hudebníky – otec hrál na housle, matka na klavír –, zněla hudba u nás doma velmi často. Jako dítě jsem plnými doušky vstřebával Mozarta, Beethovena, Schuberta, ale také Raye Charlese, Otise Reddinga nebo písničky Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha či Suchého a Šlitra.

Jaké bylo vaše dospívání?

Po ukončení základního vzdělání jsem byl přijat na hladnovské gymnázium. Psal se rok 1976 a komunismus u nás dosahoval nejbizarnějších podob. Pro mě bylo toto období velmi komplikované. Rodičům jsem připravil nejednu bezesnou noc. Dneska už mi to připadá humorné, ale tenkrát to byl opravdový boj. Nebýt některých chápavých profesorů, maturity bych se asi nedočkal.

Četl jste rád? A jaké knížky?

Velkým čtenářem jsem nikdy nebyl, protože jsem se mnohem raději nořil do světa tónů a zvuků. Ale když už jsem se začetl, tak nejraději do životopisných knížek o malířích: Tizian, Caravaggio, Michelangelo, Toulouse-Lautrec, Goya... V poslední době mě nejvíc oslovil Arnošt Lustig svou poslední knihou Případ Marie Navarové.

Pomáhala vám pubertu zvládnout muzika?

V průběhu studia na gymnáziu jsem vlastně nedělal nic jiného, než hrál – většinou na baskytaru v různých rockových kapelách – a poslouchal hudbu, nejvíc hard rock a jazz rock. Jimi Hendrix, Deep Purple, Led Zeppelin, Queen, Pink Floyd... Potom jsem objevil SBB, Chica Coreu, Stevieho Wondera, Herbieho Hancocka nebo Mahavishnu Orchestra. Škola mě vůbec nebavila. Ale poslouchat tuhle muziku bylo báječné.

Pak přišla na řadu konzervatoř?

To byl docela jiný svět. Najednou jsem měl skoro samé jedničky a hlavně skvělé profesory. S doktorem Milošem Navrátilem jsem v hodinách dějin hudby vedl dlouhé debaty o Čajkovském, Schönbergovi, ale taky o Janu Hammerovi ml. a Hancockovi. Po konzervatoři jsem chtěl pokračovat studiem skladby. Zajel jsem se tedy podívat do Brna na JAMU, poslechl si ročníkový koncert skladatelského oddělení a s hrůzou jsem utíkal zpátky na noční vlak do Ostravy. Takhle bych nechtěl nikdy skončit.

Kdy jste zaregistroval, že existuje rozhlas?

Přívozskou ulicí kolem budovy Československého rozhlasu Ostrava jsem chodíval celé mládí do školy, takže jsem budovu a samozřejmě i vysílání zaregistroval velmi dávno. Pak přišly písničky Marie Rottrové, Věry Špinarové, Petra Němce, Pavla Nováka. Když jsem je tu a tam zahlédl před rozhlasem, úplně se mi zatajil dech.

Proč je hudba tak báječná věc?

Už jsem řekl, že mi muzika pomohla překonat obtížná léta dospívání. Ale pravidelně cvičit jsem se naučil už v sedmi letech, kdy mě rodiče přihlásili do lidušky. Měl jsem štěstí, že jsem mohl studovat u paní profesorky Žofie Fierlové. Usoudila, že mi to asi jde, takže jsem záhy absolvoval různé soutěže LŠU od školních kol až po celostátní finále, která se pravidelně konala v Kroměříži. V roce 1978 jsem dokonce celostátní soutěž vyhrál. Také jsem dvakrát soutěžil na Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem, kde se přede mnou umístili jen klavíristé z Ruska a Maďarska. Muzika mě velmi bavila. Lidem kolem mě naštěstí nevadilo, že projevuji zájem nejenom o vážnou hudbu, ale také o lehčí žánry a že hraji se svou kapelou Jazzová laboratoř. Nevadilo to ani profesorce Miladě Šlachtové, u níž jsem na konzervatoři studoval klavír.

Vaším osudem se stal jazz…

V době studií jsem souběžně navštěvoval kurzy Jazzová praktika Karla Velebného. A když jsem konzervatoř dokončil, nastoupil jsem po roční epizodě učitele hudby na doporučení Jany Koubkové do Jazz IQ Martina Kratochvíla, který byl tenkrát mým velkým idolem. Pak už to mělo rychlý spád. Hrál jsem v Blues Bandu Luboše Andršta a Petera Lipy, poté jsem byl kapelníkem Comba Petera Lipy, založil jsem vlastní kapelu TUTU, nastoupil jsem do ostravského jazzového rozhlasového orchestru, vyzkoušel si pop music v kapele zpěvačky Heidi Janků nebo u Richarda Müllera a pak přišla sametová revoluce a smršť událostí, které se v podstatě nezastavily do dnešních dnů.

Jaká byla vaše profesní dráha předtím, než jste začal spolupracovat s hudebním vysíláním ostravského rozhlasu?

V polovině devadesátých let jsem si jednou týdně vyzkoušel vysílání naživo v jednom soukromém rádiu, kde jsem uváděl pořad Jazzklub. Tehdy jsem pochopil, že není vůbec žádná legrace, když se rozsvítí červené světlo „on air“. Nechtěl bych znovu poslouchat, co jsem tenkrát blábolil. Ale měli se mnou trpělivost, takže Jazzklub vydržel déle než dva roky. A pak to pokračovalo dál; vedle toho, že hraju a skládám, mám tu opovážlivost promlouvat do éteru.

Velmi úzce je vaše kariéra spojena především s působením v Českém rozhlase Ostrava.

Hlavní náplní mého života je skládání. Kromě toho vedu Ostravský rozhlasový orchestr a mám několik vlastních jazzových kapel, které samozřejmě čas od času v ostravském studiu nahrávají. Jsem rád, že mi rozhlas poskytl prostor i k moderování. Necítím se však být profesionálním rozhlasákem. Svou moderátorskou úlohu chápu spíš jako jeden ze způsobů zprostředkování hudebních prožitků. Rád se s posluchači dělím o emoce, které při poslechu vybrané hudby mám.

Milan Švihálek, publicista

Foto archiv Borise Urbánka

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 22. února.



  Kanály nechtěných
  informací

  Jak to vidí Věra Nosková  
 
  Zpráva
  o kalužích naděje

  Pořiďte si  
 
  Robinsonka
  je neohrožený druh

  Téma