|
|
Poutník i výletník Vitorazskem
Kde leží Vitorazsko – na to dnes už málokdo s jistotou odpoví.
Název Vitorazsko vypadl z běžného povědomí, vypadl ze
slovníků, o Vitorazsku se nepíše v novinách a nemluví se o něm
ani v televizních zprávách. A přece tento jihovýchodní kout
České republiky je součástí naší dávné i novodobé historie, a
dokonce i poezie a literatury.
 V roce
1920, kdy došlo k definitivnímu uspořádání poměrů na jižní
česko-rakouské hranici, bylo Vitorazsko rozděleno na část
rakouskou a českou. K české straně bylo připojeno deset
rakouských obcí v oblasti mezi Novými Hrady a Českými
Velenicemi, kde se nacházely důležité železniční dílny.
Velenice, předměstí rakouského Gmündu, se staly novým centrem
regionu. Že tento administrativní zásah narušil staré vazby a
zkomplikoval mnoha lidem život, není třeba vysvětlovat.
Německé názvy byly nahrazeny českými novotvary a celé území
bylo programově počešťováno příchodem českých státních
zaměstnanců.
V roce 1924 přichází do Českých Velenic mladý učitel Josef
Bartuška. Přichází do česko-německého prostředí jako
reprezentant nové republiky a vítězné strany poválečného
uspořádání pohraničí. Je obklopen novou realitou, kterou je
třeba poznat, projít, zmapovat a pojmenovat. Po třech letech,
v roce 1927, vydává Bartuška útlou knížku básní s příznačným
názvem Vitorazsko. Po více než osmdesáti letech z ní bude v
neděli 6. března čerpat rozhlasový Souzvuk na Vltavě (začátek
v 9.00). Básník se stává poutníkem a romantikem a s dojetím
shlíží na venkovská stavení, naslouchá zpěvu ptáků, obdivuje
modré hory na obzoru i modré pomněnky kvetoucí na lukách kolem
Lužnice. Modrá barva prozrazuje básníkovo melancholické
rozpoložení, ale není jedinou barvou tohoto básnického textu.
Opatrně se přidává růžová, barva květin, žlutá, barva
přicházejícího podzimu, a nakonec i barva stříbrná, která vše
zahalí do stříbrné mlhy a ještě hlubšího ticha.
Bartuškovo barevné cítění umocňuje text a podtrhuje barevnými
tužkami lyrické emoce. Syté, nelomené barvy nasazoval
s oblibou expresionismus, expresionistická báseň splývá často
s obrazem. Také Bartuška používá zkratky, opakuje slova jako
znaky, uvolňuje syntax. Bartuškův expresionismus je už
ztlumený, vstřebaný, ale ve stylu básnického textu stále
patrný.
V předmluvě ke sbírce se básník představuje jako poutník, v
básních bychom ho asi nazvali spíše výletníkem. Z každého
výletu si přináší báseň, nějaký objev. Toulky a výlety do
krajiny se střídají s návštěvou sklárny a železniční dílny,
součástí krajiny je i kovový železniční most, „šedivé předivo
konstrukce přes Lužnici“. Vlak je neustále přítomen, uhání
Vitorazskem a mizí v dálce. Nebudeme asi daleko od pravdy,
když řekneme, že s jedoucími vlaky je spojen pocit osamělosti,
nostalgie menšinového učitele. Vlak představuje spojení se
světem, a právě po tom Bartuška touží. Vlak nabízí i křídla,
možnost zrychleného vnímání, seřazení obrazů do nových
souvislostí. Krajina je tedy vnímána nejen zvenku, ale i
zevnitř, z vlakového kupé. Nové Hrady se z jedoucího vlaku
nedají snad ani zahlédnout, přesto se staly důvodem básně.
Josef Kroutvor, básník a esejista
|
