|
|
 Duševní
choroby – základ státu!
Pečlivá paní pořadatelka v divadélku, kde jsem před časem
často hrával, mi pravidelně zhruba dva měsíce před koncertem
zavolala a překvapila mě otázkou:
„Dobrý den, pane Buriane, jak se bude, prosím, jmenovat ten
pořad, co u nás hrajete v listopadu?“
Nevěděl jsem, co říct, tak jsem si něco rychle vymyslel.
Například: Duševní choroby, základ státu.
„Výborně, děkuji, na shledanou,“ pravila paní pořadatelka, já
jsem ji také pozdravil a zapomněl na to.
Za pár týdnů jsem pak přijel do toho města a zíral na plakáty
oznamující: „DNES: Duševní choroby, základ státu!“
Protože na koncertech většinou improvizuji a nikdy předem moc
neplánuji, co budu hrát a o čem mluvit, rychle jsem si v šatně
vypsal všechny svoje písničky o různých duševních úchylkách a
k nim pak na jevišti dovyprávěl ten „základ státu“...
Za nějaký čas zase zvednu telefon:
„Dobrý den, pane Buriane, jak se bude, prosím, jmenovat ten
pořad, co u nás hrajete v únoru?“
„Pětadvacátého? Napište tam Vítězný únor Jana Buriana,“ plácl
jsem a jako obvykle jsem to vzápětí pustil z hlavy.
A tak se stalo, že jsem zase dorazil do městečka, koukl se na
plakát a na něm stálo: „DNES: Vítězný únor Jana Buriana!“
Tímto pitoreskním způsobem vznikl pořad, který teď už hrávám
několik let, nejčastěji koncem února, ale někdy i v listopadu.
Vzpomínám na staré časy jedné politické strany a dvou druhů
jogurtů a oprašuji staré písničky z té doby. Zejména na
gymnáziích s tím mívám úspěch, protože mladé lidi vyprávění o
dederonových košilích, Tuzexu, OPBH nebo o železných nedělích
fascinuje občas skoro stejně jako svět Pána prstenu...
O přestávkách rozdávám lístečky na otázky a pak se program
teprve pořádně rozjede. Od jemných otázek technického typu
jako třeba: „A kde brali ti veksláci ty bony?“ se často
dostáváme až k zásadním věcem: „Proč jste se nevzbouřili, když
se vám to nelíbilo?“ A podobně...
Nejsem typ člověka, který by si příliš stěžoval na to, jak
jsme my Češi tři sta nebo čtyřicet let trpěli, koneckonců jsem
se do té doby narodil a prožil v ní své mládí, a tak o ní
občas mluvím s určitým nadhledem. Někdy se dokonce nechám
unést a raduji se ze vzpomínek na to, jak jsme žvýkali svíčky,
když nebyly k dostání žvýkačky, nebo jak nás celníci na
hranicích s NDR nutili, abychom se vrátili a nakoupené zboží
(dětské botičky, dámské punčocháče a magnetofonové kazety
ORWO) vrátili neprodleně do obchodů v Drážďanech...
Jednou jsem se opravdu rozparádil, to jsem popisoval, jak
přivezli před Vánocemi na Hradčany pomeranče, příděl byl kilo
a půl na jednu domácnost, a tak všichni občané vyrazili do
fronty a členové rodin ze sousedství předstírali, že k sobě
nepatří, i když jsme se všichni v ulici dobře znali...
A když už jsem byl v tom, tak jsem prohlásil, že přece musíme
mít rádi každou dobu, do které jsme se narodili, i když je
třeba strašná a plná absurdity, protože si ji nemůžeme vybírat
a jinou už mít nebudeme. Nějaký student mi pak o přestávce
napsal:
„Vy jste nějakej bolševik, že se vám to tenkrát tak líbilo?!“
Díky těmto zkušenostem si pak člověk uvědomí, že některé věci
se za jeho života vlastně vůbec nezměnily a jsou asi věčné; a
také že má velké štěstí, že nemusí pořád jen vzpomínat. Je tu
zkrátka stále dost prostoru pro jiná témata, například pro
pořad Duševní choroby – základ státu.
Ale u něj se zasmějeme zase někdy příště, milí mladí
přátelé...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
