|
|
 Fero
Fenič,
filmový producent a režisér
Co teď budete dělat?
Neumím plánovat, nevím, co budu za pět nebo osm let dělat.
V této chvíli se sice cítím svobodnější, ulevilo se mi, ale to
neznamená, že všechno rázem skončilo. Studio jsem zavřel, ale
mám spoustu práce, musím mnoho věcí vypořádat. A zajistit
konání Febiofestu.
Vrátíte se k natáčení filmů?
Přemýšlím o tom, ale je to takový pozvolný návrat, který musím
promyslet. Směřuji k tomu, že pokud zdraví dovolí, ještě
nějaký film natočím. Chvílemi mám intenzivní pocit, zvláště,
když se dívám na své staré věci, že bych to měl udělat.
V hlavě mám určitou látku, další už mám dokonce napsanou.
Co vám brání?
Dvacet uplynulých let, mám větší zábrany. Cítím velkou
zodpovědnost – za to, co bych měl natočit, i za peníze, které
se mi třeba podaří získat. Uvědomuji si, jakou hodnotu musím
přinést, že bych měl odevzdat práci, která naplní nejen moje
ambice či očekávání mých sympatizantů, ale také vrátí vložené
peníze.
To je ale v zemi s malým trhem těžké.
Ano, dokáže to jen pár lidí. A navíc, když člověk dlouho
netočí, začne pochybovat o tom, zda jeho dílo vůbec někdo
potřebuje. Nepřipadám si nenahraditelný, nevím, zda na moje
sdělení někdo čeká. Na druhé straně mohu využít svých
zkušeností a věřím, že jsem nic nezapomněl. Moje režisérská
pauza neznamená totální odcizení od tvorby. Vždyť jsem se jí
skoro dvacet let ve Febiu aktivně účastnil. Já byl hybným
motorem. Mám pořád dost sil. Jen musím najít téma, kterému
uvěřím natolik, že mu věnuji dva roky života.
Co nakonec rozhodlo o ukončení činnosti Febia?
Především to, že jsem už nějakou dobu měl pocit přešlapování
na jednom místě a nechtěl jsem ten stav prodlužovat. Neviděl
jsem žádný prostor k dalšímu rozvoji. Když jsme ukončili práci
pro TV Barrandov, neměl jsem už ani motiv.
Jak takový útlum vypadá?
Febio nevyrábí, ale je v jakési pohotovosti, kdyby přece jen
nastal příznivý okamžik. Je zajímavé, že ve chvíli, kdy jsem
ohlásil odchod ze scény, si možná mnozí uvědomili, co pro ně
Febio znamenalo. Setkávám se i s dojemnými ohlasy tvůrců i
diváků.
Posledním větším projektem Febia byl koncem loňského roku
dokument Dagmar Smržové Zachraňte Edwardse o houževnatosti a
odhodlání jít proti úradku osudu. Téma silné a naléhavé.
Podle mne je to film o zodpovědnosti. Obdivuji oba jeho
protagonisty – rodiče, kteří v těžké situaci přijali
rozhodnutí, za něž jsou schopni nést zodpovědnost. Jejich
počínání je možná problematické, ale stojí si za ním, svému
postiženému dítěti obětují život. To mi připadá na filmu
nejsilnější a odpovídá to i mému celoživotnímu postoji. Jde
udělat cokoliv, pokud jste připraveni nést za to zodpovědnost
a odpracovat si to.
Dagmar Smržová byla vaší studentkou na FAMU.
Ano, i proto mi práce na filmu Zachraňte Edwardse přišla
symbolická. Dagmar stála u mého porevolučního startu před
dvaceti lety. A teď tu etapu mého života zakončila. Byla ve
skupince studentů FAMU, kteří mě v létě 1990 poprosili, jestli
bych se jich ve škole neujal. Začínali tehdy druhý ročník,
jejich ročníkový pedagog byl komunistický režisér, odborně i
charakterově nepřijatelný. Studenti si mě vlastně sami
vybrali, jejich důvěra mě zavazovala, i když jsem neměl ambici
působit pedagogicky. Nakonec jsem souhlasil, vnímal jsem to
jako svou povinnost.
Jak dlouho jste na FAMU učil?
Čtyři roky. Převzal jsem ten ročník a dovedl jej až
k absolutoriu. Zároveň jsem si ale uvědomil, že pedagogická
činnost je spíš pro usedlejší typy lidí. Po založení Febia
jsem už studentům nemohl dát tolik, kolik bych měl. Když můj
ročník absolvoval, odešel jsem ze školy. Ale zároveň jsem dal
studentům šanci natáčet.
Kvůli Febiu jste opustil především vlastní tvorbu. Není vám
dnes trochu líto, že jste v uplynulých letech natočil jen pár
dokumentů?
Vlastní tvorbu jsem přerušit nechtěl. Na začátku devadesátých
let jsem točil dost dokumentů, počínaje vůbec prvním filmem
studia Odsud až potial. Tehdy jsem nepočítal s tím, že
přestanu režírovat. Mylně jsem se domníval, že studio bude
sloužit především pro mne – jako tvůrčí i organizační
základna. Nával projektů kolegů mi ale přerůstal přes hlavu,
musel jsem své věci omezit. Dnes to omlouvám tím, že moje
tvorba by nepřinesla víc než těch skoro třináct set dokumentů,
které jsme ve Febiu natočili.
Vaše studio možná v porevoluční nejistotě zachránilo český
dokument.
Tvrzení, že Febio zachránilo český dokument, mi připadá příliš
silné, možná by to fungovalo i bez nás. Význam studia vidím
spíš v tom, že divákům vrátilo důvěru v dokument. Dlouhá léta
byl vnímán jako povinný předfilm v kinech a nástroj televizní
propagandy. Myslím, že se nám povedlo tento žánr
rehabilitovat. Naše filmy byly taky první, které měly hlavní
televizní vysílací časy. Někdy s úsměvem říkám, že jsme
dokumentaristům bagrovali cestu, po které teď můžou jít za
svou tvorbou.
Přineslo Febio i nové tvůrčí postupy?
Nepřišli jsme s ničím převratným, v kinematografii už bylo
všechno vynalezeno. Snad jsme jen dokázali pootočit úhel
pohledu jiným směrem. Když jsme například vstoupili do žánru
portrétů, našli jsme formát, který byl jakousi esencí
portrétu. Nebyl rozvláčný, trval jen patnáct minut. Nechtěl
podat vyčerpávající výpověď, ale vyvolat zájem o příslušnou
osobnost. V té době tu byl bezpočet zapomenutých či
zatajovaných osobností, o nichž téměř neexistovaly informace.
Předtím se točily filmy hlavně o hrdinech socialistické práce,
o figurách pro režim přijatelných a příkladných, nikoliv o
reálných lidech. My se snažili napravovat křivdy a
zdeformovanou dramaturgii. Celý náš přístup se vyznačoval tím,
že jsme hledali bílá místa. Předznamenali jsme svým způsobem
také investigativní publicistiku, třeba pořady Oko, které
otevíraly významná společenská témata. Snažili jsme se
pokrývat různé oblasti i témata. Například cyklus Jak se
žije... je velká sociologická zpráva o naší společnosti.
Přišli jste i s cestopisem a satirou: Cestománie, Česká soda.
Chtěli jsme otvírat svět, vyčistit český rybník, přinášet
zprávu, jak se žije jinde, a taky ukázat, že ne všechno je u
nás tak špatné, jak se zdá. Rozhodně jsme nedělali klasické
cestopisy. A Česká soda vznikla proto, že mi chyběl ostrý
komentář současnosti. Smích je odzbrojující, můžete jeho
prostřednictvím říct věci, které v dokumentu těžko vyslovíte.
Agáta Pilátová
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. února.
|
