|
|
 Dušan
Klein,
režisér
Měl jste k rozhlasu už předtím nějaký bližší vztah?
Asi vás překvapím, poprvé jsem se s rozhlasem setkal, když mi
bylo deset let. Tehdy jsem ještě žil na Slovensku. Na základní
škole jsem založil mandolínový soubor, hráli jsme písničky, já
jsem naše vystoupení uváděl a dokonce i dirigoval. Taky jsem
hezky zpíval. Mám doma fotku, jak zpívám v ruském úboru ruskou
píseň a náš soubor je předskokanem, jak se dneska s oblibou
říká, Alexandrovu souboru písní a tanců, který vystupoval na
hradním nádvoří. Přes tento soubor jsem se dostal do rozhlasu
a hrál jsem hlavní role v mnoha pohádkách.
Jak jste se naučil hrát zrovna na mandolínu?
Můj bratr byl učitelem hudby. Měl doma různé drnkací nástroje,
na ty jsem se učil hrát sám, a taky jsem chodil na hodiny
klavíru.
Zůstala vám hudba dodneška?
Občas si zahraju na klavír, ale jenom sám pro sebe, když se
chci odreagovat. Dodnes lituji, že jsem něco propásl, když
jsem se hudbě nevěnoval víc. Byl jsem líný se učit. Nejvíc ze
všeho by mě bavilo dělat filmovou hudbu. Mám pocit, že tomu
trošinku rozumím, cítím hudbu a umím si ji vybrat. Anebo si
alespoň vybrat hudebního skladatele a vysvětlit mu, co chci.
Díky rozhlasu jste se dostal k filmu. Vyhlídnul si vás režisér
Jiří Weiss…
Už předtím jsem hrál ve dvou filmech, Lazy sa pohly a Rodná
zem. V rozhlase doporučili režiséru Weissovi jedno dítě, které
prý vypadá jako malý cikánek. A tak jsem dostal hlavní roli ve
filmu Můj přítel Fabián. Setkání s Jiřím Weissem rozhodlo o
tom, že jsem se přestěhoval do Prahy a zůstal filmu věrný.
Režisér Weiss si vás nastěhoval k sobě domů?
Napřed jsem bydlel v hotelu s Ottou Lackovičem, který v tom
filmu hrál mého otce. Spali jsme na jednom pokoji, protože pan
režisér chtěl, abychom si na sebe zvykli. Ale Otta měl tehdy
dvacet šest let, byl v bujném období krásného mládí a líbil se
ženám. Tehdy jako dítě jsem dost dobře nechápal, co se to
děje, když večer vidím ve filmovém klubu nějakou paní a v noci
ji najdu v posteli u Otty Lackoviče a dělají tam podivné věci.
Samozřejmě jsem nespal a ráno kameraman Pečenka chodil po
třídě, kde jsme točili, a říkal Weissovi: Rejžo, vždyť vy jste
povídal, že ten kluk má velký černý oči, vždyť on na ně ani
nevidí! Holky ze štábu mu vysvětlily, proč na ně nevidím, tak
si mě vzal k sobě. To prostředí mě naprosto uchvátilo. Chodili
k němu na návštěvu slavní hudební skladatelé, spisovatelé,
výtvarníci. Do té doby jsem si myslel, že spisovatel je kdosi
dávno mrtvý, protože jsem četl Dumase a Balzaca. A tam
najednou seděl živý spisovatel v křesle a v knihovně za ním
bylo padesát jeho knížek. Sedával tam živý Franta Tichý a jeho
obraz visel na stěně! To mě tak uchvátilo, že jsem se rozhodl
stát se režisérem jako pan režisér Weiss, můj životní vzor.
Když jsem dostudoval gymnázium, přihlásil jsem se na FAMU.
Nerada bych se dotkla něčeho bolavého, ale pořád přemýšlím
o tom dvanáctiletém dítěti, které odejde do Prahy, maminku má
na Slovensku…
Byl jsem zvyklý. Jako děti jsme prožili válečné trauma.
Narodily jsme se na začátku války v židovské rodině, tatínek
byl technický úředník ve firmě Globusfrucht. To byla továrna
na sušené ovoce a zeleninu. Jako Žid dostal výjimku, protože
potřebovali balíčky pro wehrmacht, takže jsme nemuseli jít do
transportu. Ale asi za dva roky hrozilo nebezpečí, že nám
výjimku vezmou. Utekli jsme z Michaloviec, kde jsme do té doby
žili, a tatínek pro nás sehnal úkryt na středním Slovensku u
jednoho sedláka. Přes den jsme byli zamčení ve stodole a v
noci jsme mohli vycházet na procházky. Vytrvali jsme tam přes
půl roku. Když začalo hrozit nebezpečí prozrazení, maminka šla
do hor k partyzánům a tatínek nás děti ukryl v katolickém
klášteře v Bratislavě. Měli tam doklady na tři kluky, tak jsme
si vzali jejich jména. Já jsem vlastně rozený Julius, ale tam
se ze mě stal Dušan Ružiak.
Jak ten malý chlapeček Julius-Dušan zvládal změnu identity?
Starší bratři mě hlídali, abych neprozradil své pravé jméno.
Ale nejtěžší bylo to, že se vše muselo dělat podle katolických
zvyklostí. Už jen takové maličkosti: když Žid přijde do
modlitebny, musí si nasadit pokrývku hlavy, v katolickém
kostele se musí smeknout. Pak došlo k dramatické, tragické
události. Udal nás jeden úředník z Bratislavy. Večer přišlo
gestapo, vzali nás k důstojnému pánovi do kanceláře, řekli:
Sundat kalhoty, viděli obřízku, a jeli jsme hned do Seredi,
kde bylo shromaždiště Židů pro transporty. A toho faráře
zastřelili. Jedním z posledních transportů jsme odjeli do
Terezína. V Terezíně bylo patnáct tisíc dětí, z toho se
zachránilo sto. Mezi nimi jsme byli my tři kluci. O pobytu
v tom klášteře jsem napsal scénář, ale nikdy jsem ho
nerealizoval a už asi ani nebudu. V té době se židovské látka
dělat nemohla a dneska, kdy už by se dělat mohla, by na ten
film už nikdo nedal peníze a nikoho by to téma už asi ani
nezajímalo.
Když jste začínal s režií, měl jste nějaké osobní téma, které
jste chtěl zkoumat, pojmenovávat?
Celý život jsem chtěl točit tragikomedie, ale to se mi příliš
nevedlo. Mým spolubydlícím na koleji byl Vladimír Körner.
Spolu jsme sedávali po hospodách a povídali jsme si o svých
osudech. Byl na tom podobně jako já, taky mu umřel tatínek
během války, taky zůstala maminka sama s dětmi. Pocit
odcizení, hledání domova, trýznivé zážitky z války, to bylo
téma, které nás spojovalo. Společně jsme napsali scénář
k filmu Místenka bez návratu, které pak Körner zpracoval do
literární podoby pod názvem Střepiny v trávě.
Jaké to bylo na FAMU tehdy v padesátých letech?
Nastoupil jsem v roce 1958. Pro mě to bylo uchvacující. Měl
jsem pocit, že se mi splnil životní sen. Bylo to období
prvních lásek, prvního okouzlení, skutečné setkání s filmem,
zkrátka nejkrásnější období mého života. Náš ročník byl trošku
ve stínu ročníku pana profesora Vávry, toho slavného ročníku
celé nové vlny: Chytilová, Schorm, Juráček, Menzel... Tím, že
jsem si během studií napsal scénář s Körnerem, Místenku bez
návratu, jsem se vlastně stal jedním z nejmladších debutantů
v naší kinematografii, ve třiadvaceti letech jsem točil
celovečerní film.
Režii vás učil Elmar Klos. Jaký to byl pán?
Pro nás byla výhoda, že měl zakázáno točit, protože jeho do té
doby poslední film Třetí přání skončil v trezoru. A tak měl
čas věnovat se studentům, byl s námi každý den. Klos byl
především výborný dramaturg. Dobrý režisér musí být zároveň
dramaturgem, musí umět pracovat s textem. A to mě naučil právě
Klos.
Podle čeho se pozná dobrý dramaturg?
Když jsem pracoval na filmech s dobrými dramaturgy, neříkali
mi, jak to má být, ale jak to nemá být. Neukazovali: Napiš to
takhle, ale vedli autora k tomu, aby sám přišel na to, kde je
chyba. Měl jsem štěstí spíš na dobré dramaturgy, jako byli
Nývlt nebo Šašek. Scenáristika a dramaturgie je těžší obor než
režie. Režírovat může každý, pokud se obklopí dobrými lidmi,
kteří to udělají za něj. Ale někdo to musí vymyslet. A to je
to nejtěžší. To, že jsem si začal sám psát scénáře, vzniklo
vlastně proto, že jsem marně sháněl dobrého scenáristu.
Takže úspěšný debut a rychlý profesní start. A pak?
Pak jsem si myslel, že si konečně splním svůj sen natočit
tragikomedii. S jedním neznámým autorem jsme napsali scénář,
který zachycoval jeho životní osudy. Byl to doktor filozofie,
který studoval v Anglii, po prvním semestru se v únoru 1948
vrátil na měsíc do Prahy a už ho samozřejmě nepustili zpátky.
Nastoupil do školy v Praze, ale když přišly prověrkové komise,
byl vyhozen, stal se účetním… Příběh se jmenoval Virtuózi na
sviňárny. V osmašedesátém roce jsme na Barrandově začali
připravovat natáčení, hlavní roli měl hrát Jirka Adamíra. Ale
přijely tanky. V tom pocitu, že dojde zase k další židovské
diskriminaci, jsem si řekl, že tady žít nebudu. Sebral jsem
kluka, tehdy čtyřapůlletého, manželka byla s Laternou magikou
v Americe, tak jsme si dali sraz v Paříži s tím, že tam se
rozhodneme, co bude dál. Odjel jsem a byl jsem půl roku v
cizině. Protože jsem uměl německy, usadil jsem se v Německu.
Po půl roce mi ale přišlo, že těch Němců je v Německu strašně
moc, kam se člověk podíval, samý Němec, všude jenom němčina, a
tak mi ruply nervy a vrátil jsem se zpátky.
Jitka Škápíková
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. února. |
