|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Když Bulhar miluje Brazilku...
...je to slyšet od rána do večera ve vysílání Bulharského
národního rozhlasu. Alespoň před časem tomu tak bylo – a nešlo
jen o jednoho zamilovaného moderátora, ale hned o celý
redakční tým: „Pátou největší zemi světa nejspíš povede žena s
bulharskými kořeny!“ burcovalo zpravodajství. „Kdo je Dilma
Rousseffová, která má vládnout deváté, ale zanedlouho už sedmé
největší ekonomice světa?“ ptali se publicisté a nabízeli
bezpočet informací v řadě pořadů. Národní hrdost, která se
státem financovaného vysílatele zmocnila na podzim loňského
roku, byla dojemná i úsměvná zároveň. A kulminovala ve chvíli,
kdy bylo všechno jasné: jejich favoritka především díky
podpoře svého ochránce a předchůdce ve funkci s přehledem
zvítězila a 1. ledna 2010 byla slavnostně uvedena do úřadu.
Přitom však, dlužno přiznat, BNR především v ekonomických
rubrikách správně připomínal, že v minulém roce mnoha voleb,
parlamentních či prezidentských, byly ty brazilské – snad
kromě britských – zřejmě nejdůležitější: „Tento ohromný stát,
který až překvapivě odolává globální krizi, čekají velké
výzvy. Mistrovství světa v kopané, letní olympiáda, ale
především potřeba udržet nadějný hospodářský růst,“ shodovaly
se bulharské komentáře na rozhlasových vlnách. A usoudily, že
ani „první ženě v čele rozvíjející se velmoci, která už nyní
čítá kolem dvou set milionů obyvatel, se nevyhne věčný boj s
chudobou a kriminalitou“.
Poněkud na úkor věcnosti však přesto převládalo neskrývané
nadšení nad životním příběhem „naší Dilmy“. Její otec,
bulharský právník a komunista, utekl koncem dvacátých let
minulého století přes Francii do Jižní Ameriky, uspěl tam v
podnikání a oženil se s Brazilkou. V „rozlehlém domě se třemi
sluhy“ v Belo Horizonte vychovávali od konce roku 1947 také
dcerku, která se za studií v šedesátých letech přidala k
zakázané levici, „byla tři roky vězněna a mučena elektrickým
proudem“. Po mnoha životních peripetiicích – „prý překonala
rakovinu, dvakrát se rozvedla a letos se stala babičkou“ – ji
oblíbený prezident Lula da Silva jmenoval roku 2005 šéfkou
svého kabinetu, což se „v Brazílii, která nemá premiéra, rovná
pozici místopředsedkyně vlády“. A když brazilský ústavní soud
těsně před volbami zjednodušil přístup nejchudších k urnám a
zřejmě tím definitivně předznamenal vítězství Rousseffové,
bulharské vysílání to se zjevným uspokojením oznamovalo.
Že se přitom tak trochu pozapomnělo na zásadu vyváženosti?
Bráno dogmaticky, možná. Ovšem už Sartre nad tímto pojmem
kdysi odfrkl: „Pět minut pro židy a pět minut pro Hitlera, to
je ta vaše vyváženost?“ |
