Číslo 4 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou a kytaristkou.
Lenkou Filipovou.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


Lenka Filipová, zpěvačka, kytaristka

Jak často si zajdete na koncert jiného interpreta klasické kytary?

Když mám čas nebo se dozvím, že někdo zajímavý někde právě hraje. Navíc se stává, že když už objevím koncert nějakého svého kolegy, a to i ze zahraničí, bývá pozdě. Nemůžu na něj zajít, protože právě v tom termínu hraji nebo zpívám. Jsem ale šťastná, když mi to vyjde. Vedle uměleckého zážitku to pro mě bývá podnětné i profesionálně: každý hraje úplně jinak, každý má jiný tón, jinak pracuje s technikou, každý má jinou kytaru... A zajímavý je pro mě i repertoár, neboť každý si ho vybírá podle svého citu a podle toho, jestli se mu dobře hraje.

Ještě k počtu kytarových koncertů: ono jich u nás není moc i proto, že špičkových českých kytaristů je jako šafránu…

...a není nás moc žen kytaristek. Kytara je nástroj – a to si uvědomuji čím dál tím více – náročný přednesově i fyzicky. Kytaristé mívají běžně potíže se zády, s páteří. Na krční páteř trpí většina z nás. Kytarový posez, tedy posez v rozkroku se zdviženou levou nohou, je pro páteř velice nepřirozený, a proto deformující páteř. Někteří už od téhle pozice ze zdravotních důvodů upustili, třeba vynikající kytarista Pavel Steidl hraje „na pravou nohu“, což už uplatňuji často i já... No a co se zvuku týče – například u elektrické kytary si pomůžete zvukem, krabičkou, trsátkem, prstýnkem, sladem, ale u klasické kytary, kde hrajeme na nylonových strunách, musíte ten tón vytvořit sám přírodními trsátky – tedy nehty. A u těchto strun změníte náladu – zostříte či zjemníte – jedině přednesem a tvorbou tónu. Jinak se hra na nylonových strunách může zdát až stereotypní.

Co vy a elektrická kytara?

V posledních letech jsem měla hodně projektů nylonových, klasických a taky folkových, takže na elektrickou kytaru nemám tolik času. Jak jsem řekla, tam se zvuk tvoří přes krabičky, hraní je trsátkové. Zkoušela jsem na elektrickou kytaru hrát i bez trsátka, ale to je zrádné. Kovové struny vám velmi rychle zničí nehty, tam už je vlastně trsátko nutností. Navíc akustické hraní má určitou intimitu, i když používá trsátkové techniky. Měla jsem v posledních dvou letech možnost si zahrát s americkou písničkářkou Janet Robinovou, která má krásné písničky a výborně hraje na elektrickou kytaru, ale i ona začala hodně používat kytaru akustickou. Také mě začalo hodně lákat trsátkové akustické hraní, je velice obohacující například v doprovodu písniček, kde chcete hrát s větší razancí. A když se k tomu přidá ještě jiné cítění, třeba bluesové, které Janet hodně používá na bázi různých bluesových licků, krásně se dá improvizovat a vznikají úplně jiné písničky a skladby. To, kterou kytaru a jaký kytarový styl zvolíte, hodně souvisí s tím, co zamýšlíte vytvořit, složit, zahrát a zpívat... Proto mě v posledních letech hodně baví střídat kytary i styly na jevišti. Půdu pro to mám velmi úrodnou, neboť hraji s výbornými muzikanty – kytaristou Mirkem Linhartem a anglickým harfeníkem hrajícím výborně na irskou harfu Seanem Barrym. Oba dva jsou skvělí improvizátoři a na koncertech se nám daří vytvářet skvělou atmosféru.

Na jaký typ muziky a písniček používáte „dvanáctku“ – a máte pořád tu po Karlu Zichovi?

Kytaru po Karlovi Zichovi mám, je velmi kvalitní a výborně ladí, což se u dvanáctek stává málokdy. Karel na ni hrál opravdu skvěle, nejlépe u nás, a měl opravdu velmi pevný stisk, to je u dvanáctistrunné kytary zapotřebí. Neznám moc ženských, které na ni hrají, je to fyzicky náročná záležitost, zahrajete doprovody, maximálně nějaké sólo... Dvanáctku používám při aranžích svých písniček, které potřebují dostat zvukomalebnou šířku, bohatost. A hraji na ni při koncertech, když vzpomínám na Karla, to si dáme třeba Mosty nebo jinou naši společnou píseň. Shrnuto: dvanáctka je pro mne zvukomalebný kamarád.

Drží vás pořád i takzvaná keltská tvorba?

Drží. Měla ostatně, samozřejmě vedle písniček a klasiky, své místo i během mého velkého vánočního koncertu v Hudebním divadle Karlín. K takové příležitosti se totiž báječně hodí, v keltské muzice je úžasný duchovní náboj.

Kdysi jste prohlásila, že jste možná v minulém životě byla Keltka…

Někde to tam asi je, pořád na takové věci věřím. Už třeba jenom proto, jak mi keltská muzika připadá přirozená, jak je mi blízká. Nebo jak přirozeně přecházím v komunikaci z jazyka do jazyka, třeba z angličtiny do francouzštiny nebo obráceně, necítím v tom žádný rozdíl. Asi už jsem v těch končinách někdy pobývala, a nejenom v jednom životě, a asi už jsem i tenkrát byla muzikantka. Jak cizí jazyky, tak muzika – to je pro mě domovský pocit. Patří sem pravděpodobně i keltština, i když je velmi těžká. Obsahuje něco z francouzštiny, něco z angličtiny, něco z němčiny... Jak se Keltové pohybovali Evropou, tvořil se jejich jazyk; jinak se píše a jinak vyslovuje, až se téměř blíží znakové řeči. Tohle mě hodně oslovuje a zajímá, v keltské muzice zejména typické harmonické postupy, různé mody zpěvu a instrumentální plochy. Chtěla bych v tomto směru dále pokračovat a objevovat.

Tomáš Pilát

Foto Lenka Hatašová

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 18. ledna.



  Zpráva z nemocnice       
  Zpěvník Jana Buriana  
 
  Osudy Petra Kotíka

  Nalaďte si  
 
  Jak se žongluje se socialismem      
  Navštivte