|
|
 Tereza
Kostková,
herečka, moderátorka
Jdete poněkud proti proudu. Místo abyste byla tváří nějaké
kosmetické firmy, dala jste svou tvář Veselému seniorovi. To
není příliš trendy, jak se dnes říká.
To ne, ale považuju to za užitečnou věc. Stáří je přirozená
etapa života, je nevyhnutelná, a přesto je jí věnována tak
malá pozornost. Myslím si, že lidé mají někde v podvědomí
uloženo, že tohle období znamená konečnou, pak že už není nic,
tak proč se o něco snažit, raději se budeme věnovat
novorozencům. Ano, novorozenci zaslouží péči, to je samozřejmě
v pořádku, ale když své dítko vypiplám, začne stárnout a
jednou prostě bude staré. A to už o něj ztratím zájem? Je to
přece ta samá bytost! Myslím si, že všechny věci je potřeba
dotahovat do konce. Nikdo nevíme dne ani hodiny... Proto
pomáhám seniorům.
Co pro vás charita znamená?
Jednu z přirozených aktivit, kterou pokládám ve své profesi za
normální. Člověk se nějakým způsobem živí a krom toho funguje
ještě jinak, mimo finanční rezort, abych tak řekla, pokud má
pocit, že je to potřeba. Když je přiměřeně solventní a
přiměřeně zdravý, je fajn se o to podělit s někým jiným a
věnovat mu kus svého času a část financí. Nikdy jsem se
charitě nebránila, naopak, docházím i na charitativní akce
svých kolegů.
Jste zakladatelkou Veselého seniora?
Ne, to ne. Zakladatelkami jsou Eliška Klepalová a Lenka
Kopecká a já bych jim ráda vysekla velkou poklonu, věnují tomu
veškerý svůj volný čas.
Co obnáší být patronkou nadačního fondu?
Hned na začátku naší spolupráce jsem si řekla, že pokud se
stanu patronkou, nechci být jen pouhým jménem a tečka, ale že
bych ráda nabídla svou profesi bez nároků na honorář. Takže
třeba moderuji různé akce, využívám svých kontaktů a sháním
kolegy, kteří uvádějí další akce, z nichž jde výtěžek na
nadační fond, Není příliš neziskových organizací, které se
zabývají otázkami týkajícími se starých lidí.
Jak vaše spolupráce s Veselým seniorem začala?
Úplně jednoduše. Byla jsem oslovena a měla na výběr. Řekla
jsem si, proč ne, strčila jsem do toho nos a zjistila jsem, že
to pro mě začíná být víc a víc zajímavé. Účastnila jsem se
řady diskusí, a to i na mezinárodním fóru neziskových
organizací, a postupně jsem se dozvídala, jak je vlastně tahle
aktivita důležitá. Nejde jen o získávání finančních prostředků
třeba na nákup potřebných věcí do nemocnic či do léčeben pro
dlouhodobě nemocné, ale také o osvětu. Mám radost, že existuje
organizace, která aktivně pracuje pro seniory, ale zároveň
staví pomyslný most mezi generacemi.
Neměl by se této činnosti věnovat spíš stát než neziskové
organizace?
Samozřejmě že by se do toho měl vložit, ale asi v žádné
společnosti to ideálně nefunguje, nefungovalo a fungovat
nebude. Žádný systém prostě není dokonalý. Nelze proto říkat:
Jo, kdyby tady tak… A důležité nejsou jen finance, ale taky
mentální stránka věci. Je třeba působit na myšlení lidí,
vysvětlovat jim, jak se chovat ke starší generaci,
nezatracovat tuto etapu života, poukazovat na ty, kteří ji
umějí aktivně žít, dát starým lidem šanci najít cestu k mladé
generaci, nejen aby mladí hledali cestu ke starým. Dám příklad
jedné malinké akce, která sice nebyla mediálně skoro vidět,
ale měla veliký ohlas. Přivezli jsme do dětského domova
babičky a dědečky z domova důchodců. Společně s dětmi pekli
cukroví. Vlastně jsme simulovali situaci v rodině. Každý děda
s babičkou měli u sebe dvě „vnoučata“. Někteří se doteď
scházejí, protože mezi nimi vznikly docela pevné vazby, a ani
jedna strana se necítí opuštěná. Jak už jsem říkala, o
vytvoření takového „mostu“ nám jde.
Jenže hledat cestu ke starším lidem je občas dost
komplikované. Někdo například nestačí v tramvaji rychle vstát
a už vyslechne obvyklé průpovídky o nevychované mládeži…
Nejsem zase tak velká idealistka, abych si myslela, že všichni
senioři jsou „zlatíčka“. Mě jednou dokonce nějaký děda na
ulici tloukl holí, ale to jsou extrémy. Ale pak jsou věci,
které bychom se měli učit chápat a snažit se podat pomocnou
ruku. Ten v aktivním věku, ten zdravý by měl vyjít vstříc a
neměl by chtít po někom, kdo bojuje s mnoha chorobami a má
obrazně řečeno tři koruny na měsíc, aby byl „happy“ jako mladý
člověk. Je potřeba si uvědomit, že ten slabší má na určité
věci právo. Myšlenkově se posouvat tímto směrem pokládám za
příjemný evoluční přínos našeho Seniora.
Jaké konkrétní aktivity Veselý senior organizuje?
Je jich mnoho, ale ráda bych vyzdvihla jeden dlouhodobý
projekt a tím je burza vzájemné pomoci. Získali jsme prostory
v Trojické ulici a tam se mohou lidé scházet, vypít si třeba
kafíčko a popovídat si, půjčit si časopisy nebo nabídnout
pomoc a zkušenosti typu Naučím čínštinu, Upletu svetr a tak
podobně. Prostě normální burza.
Jaký máte vztah ke svým prarodičům?
Bohužel už nemám žádné. Zažila jsem dědečka z tatínkovy strany
a babičku z maminčiny. Ty druhé dva znám z vyprávění. Ale
všichni jsou stále přítomni ve vzpomínkách, v historkách, ve
výchově. To je strašně důležité. Nejvíc jsem asi zažila
maminčinu maminku. Když jsem byla malá, žila ve Španělsku,
takže spíš než babička to byla vzácná návštěva. Mluvila
španělsko-francouzsko-německy, ale rozuměla jsem jí. Po
revoluci přijela natrvalo a žila u nás až do své smrti.
Ve středomořských zemích, odkud část vašich předků pochází,
žijí rodiny víc pohromadě, vztah k seniorům je asi jiný než u
nás.
Ve Španělsku skutečně žijí všichni pohromadě, od kojence po
babičku s dědou, kteří jsou nejváženějšími osobami. I naše
rodina takovýmto způsobem funguje, a možná proto mě Veselý
senior tak oslovil.
Kolik členů má vaše nejužší rodina?
Když jsem se vdávala – a to jsem chtěla mít opravdu intimní
svatbu, takže jsme pozvali jen nejbližší rodinu –, se z mé
strany sešlo třicet lidí. Ale ta úplně nejužší rodina, to je
patnáct lidí.
Šárka Vieweghová
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11. ledna. |
