|
|
 Lví
silou, vzletem sokolím...
Před deseti lety jsme se s Pavlem Kouteckým a zvukařem
Michalem Houdkem vydali natočit dokument o životě obyvatel
ostrůvků Christiansoe a Frederiksoe v Baltském moři,
vzdálených hodinu a půl plavby od ostrova Bornholm. Moře moc
klidné nebylo, vlny měřily až osm metrů. A tak jsme s Pavlem k
pobavení námořníků zvraceli a vydávali hrozné zvuky a Michal,
kterému nic nebylo, nás natáčel. Třeba se ty záběry někdy
budou hodit, říkal si... Naštěstí se nehodily, naše martyrium
však přesto mělo pozitivní výsledek: kdykoli jsme totiž
později na ostrůvcích zabušili na vrata některého z rybářských
domků, zvali nás domácí ochotně dál se slovy: „Á, to jste vy,
co jste tak zvraceli na lodi...“ Bariéry ostychu padly a my
mohli natočit pravdivý film.
Když jsem se tam loni v září vrátil jako průvodce se skupinou
turistů, nebyly vlny sice tak obrovské, ale dva tři metry
stačí, aby se člověku sevřel žaludek. Na kymácivé bornholmské
skořápce mohlo být tak šedesát cestujících, třetinu jsme
tvořili my, Češi, zbytek hlavně Němci a pár Dánů. Zaplnili
jsme podpalubí a rozhodli se bojovat s drsnou přírodou každý
po svém. Já jsem si nasadil sluchátka a čelil běsnění moře
neméně divokou hudbou skupiny Pearl Jam – hlavně abych nemusel
poslouchat příšerné zvuky linoucí se z okolí. Úpěnlivě jsem
přitom hleděl do dálek na obzoru, to kvůli iluzi opěrného
bodu, a velmi jsem vnitřně osaměl. Hlavně vydržet – za každou
cenu!
Když jsme dorazili na Christiansoe, vyšplhal jsem kolem
mátožných cizáků na palubu a tam spatřil krajany, kteří se na
rozdíl od zdecimovaných příslušníků ostatních národů tvářili
šťastně. Oni totiž po celou plavbu zpívali!
„Cože jste dělali?“ přeptal jsem se znovu, když mi to radostně
oznamovali.
„Seděli jsme na lavičkách naproti sobě a v jednom kuse jsme
zpívali,“ pravila paní Eva, bývalá operní hvězda, nyní
učitelka zpěvu.
Když jsem ji později poprosil, aby mi tu metodu pro vás, milí
čtenáři, popsala podrobněji, odpověděla:
„Moře, vítr i loď pluly ve forte, někdy fortissimu, většina
měla pocit, že zpíváme, já cítila v krku, že řveme. Ale nijak
jsem tomu neunikala, poddala jsem se společné energii. Zpívali
jsme v jednom kuse, což bylo důležité, bez přestávky, co kdo z
nás začal. Většinou národní písničky, ale žádné táhlé, nutilo
nás to spíše do pochodového nebo tanečního rytmu. Přestože
nakonec došlo i na Ach, synku, synku a U panského dvora, brali
jsme to ve svěžím rytmu. Na řadu přišla i stará sokolská Lví
silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme a drahé vlasti v oběti
své síly dávejme. A byť i cesta daleká, ta sokolíka neleká,
nuž mužně, statně kupředu, vždyť drahá vlast čeká! Co bylo ale
zajímavé: my se přitom i částečně drželi za ruce a nebyli jsme
strnulí, kymáceli jsme se v jakémsi souladu s mořem nebo lodí.
Zpívali jsme v nevídaných tóninách a polohách. Pociťovala jsem
to ukrutně nízko, ale bublala jsem s ostatními. Bylo to
osvobozující a opravdu jsme nemysleli na to, že by nám mělo
nebo mohlo být špatně. Neuvěřitelně to uteklo.“
Žádné bariéry tentokrát na ostrovech sice nepadly, ale nám
stačilo, že tam bylo krásně...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
