|
|
Rozhlas 2010 aneb Co uvízlo v uších
V minulém čísle byla rubrika Téma věnována výročnímu výlovu z
českého kulturního rybníka, nyní se můžete seznámit s tím,
jaké rozhlasové pořady, hry či pravidelné relace v uplynulém
roce uvízly v paměti a v uších redaktorů, spolupracovníků a
přátel Týdeníku Rozhlas i samotných rozhlasáků. A jako loni
vás i tentokrát upozorňujeme, že část z rozhlasových zážitků,
o nichž bude na následujících řádcích řeč, si můžete znovu
přiblížit prostřednictvím archivu internetového Rádia na
přání.
 Michal
Bureš,
režisér, dramaturg a pedagog
Můj rozhlasový zážitek v právě končícím roce trval bezmála
celý jeden den. Byla jím sobota 25. září, kdy jsem se
sluchátky na uších pochodoval jihočeskými lukami a hvozdy a
poslouchal, jak se Ostravice vlila do Vltavy. Český rozhlas 3
totiž vysílal kompozici na téma Ostrava. Zážitek to byl z více
důvodů: od dětství jsem vysílání ostravského studia poslouchal
a jeho rozhlasové legendy znal, koncem devadesátých let jsem
zaznamenal naprosté očesání původní ostravské tvorby až na
dřeň a nyní jsem byl svědkem toho, že se cosi jako ozvěna
dávných „tvořivých“ časů vrací. V šestnáctihodinovém,
velkoryse komponovaném bloku zazněly všechny rozhlasové
umělecké žánry – od pásma Telefonní seznam aneb V tom kotli to
vždycky vřelo na téma národnostního balábile Ostravy
sledujícího příchod nejsilněji zastoupených etnik a jejich
historické otisky ve tváři města, přes dokument o životě na
hornických předměstích Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny až
po adaptaci divadelního scénáře Jana Balabána a Ivana Motýla
Bezruč?! Originálně na mě zapůsobil přímý přenos
improvizovaného koncertu klarinetového kvarteta uprostřed domů
v prostředí Vesničky soužití v Muglinově a strhující byl
večerní přímý přenos Janáčkovy opery Šárka, který souběžně
vysílala i domovská ostravská stanice. Že by se v Ostravě
blýskalo na lepší časy? Přeju jí to z celého srdce.
Agáta Pilátová, publicistka
Jmenuji dva tituly – už proto, že vděčnou připomínku by si
věru zasloužilo mnohem víc pořadů z programu Vltavy.
V podvečerním čtení na pokračování se vysílaly pod názvem
Vzpomínky na O. M. paměti Naděždy Mandelštamové; výtečný text,
dramatický i jímavě emocionální zároveň, vynikající rozhlasové
zpracování. V rámci Britského roku na stanici Vltava vysoce
oceňuji zejména desetiminutovky Petra Vebra Anglií, Walesem a
Skotskem po stopách známých hudebníků, jeho pořady o anglické
duchovní hudbě i další tvůrčí počiny tohoto hudebního
redaktora.
 Milan
Šefl, redaktor Týdeníku Rozhlas
Na výročních anketách mě odjakživa vadil handicap těch děl,
která vstoupila do kin, divadel, na knižní trh či do éteru
zkraje nahlíženého období, a tak se na ně při bilancování
často zapomene či je přebije aktuálnější počin. Známe to i z
praxe udělování nejrůznějších prestižních ocenění – mezi dvěma
mimořádnými tituly se zpravidla dočká uznání ten novější,
vesměs jen proto, že byl v čerstvé paměti porotců. Také proto
z množství svých rozhlasových zážitků roku 2010 vyzdvihuji ten
vůbec nejstarší – dvanáctidílná dramatizace rozsáhlého románu
Normana Mailera Duch Děvky byla odstartována dokonce už na
konci listopadu 2009, ale její podstatná část přesáhla do roku
minulého. Poslední velký text vyhlášeného nonkonformisty není
jen barvitým ztvárněním čtyřiceti let studené války,
thrillerem odkrývajícím zákulisí amerických zpravodajských
služeb, dá se číst i jako filozofické pojednání o chorobné
potřebě moci či tragikomická studie státní byrokracie.
Nesmírně košatý děj pro rozhlas šikovně zdramatizoval Jan
Kolář a za mikrofony pod vedením citlivé a přesné režisérky
Markéty Jahodové excelovali Jan Hartl coby řadový důstojník
Ústřední zpravodajské služby Hubbard a Václav Postránecký jako
hlavní stratég CIA s příznačným krycím jménem – Děvka.
Jakub Kamberský, publicista
K mým silným zážitkům s rozhlasem patří třeba záslužné
projekty stanice Vltava, Víkend Improvizace či Den Ostravy.
„Top“ zážitkem pro mne ale byla rozhlasová hra katalánského
autora Sergiho Pompermayera Uprchlíci v režii Aleše Vrzáka.
Jde dle mého mínění o velmi silný text, který podtrhla
brilantní práce s emocemi, zvukovou a hereckou složkou. Hra
poukazuje na rozklad morálky, na rovinu nám sděluje, jak
významnou roli v našem životě média sehrávají, zároveň
demonstruje, co s člověkem zejména po psychické stránce udělá
válka. Na zvukové stránce je třeba vyzdvihnout vhodné využití
exteriérů. Scény,které se natáčely ve vápence v Prokopském
údolí, patří k těm nejsilnějším.
 Hana
Primusová, publicistka
Rozhlasové zážitky roku? Nedělní vltavské Schůzky
s literaturou, to je jasné! Vybrat ze standardně výborně
připravovaného cyklu jeden díl je těžké – uvádím dva skvělé,
které spojuje téma: Jak reagovaly citlivé a tvůrčí duše na
necitlivá a tvorbě nepřející čtyřicátá a padesátá léta? Dvě
různé odpovědi přinesly komponované pořady Libeňští psychici
(o činnosti originálního literárního uskupení) a Směju se a
sténám! (korespondence Vladimíra Holana a Stanislava
Zedníčka). Oběma pořady jsem byla hluboce zasažena, tím víc,
že dnešní doba je rovněž necitlivá a tvorbě nepřející, a oba
pro mě (a jistě nejen pro mě) byly mimořádně objevné.
Veronika Prágerová, překladatelka a tlumočnice
Kolikrát za den máte příležitost si s někým půl hodiny
soustředěně pohovořit, ne poklábosit ve smyslu anglického
„small talk“ – malých řečí, ale v rozhovoru s někým rozehrát
témata, která vás zajímají, rozjímat o nich a dokonce se
dozvědět něco nového a třeba i objevného? Když mám odpovědět
za sebe – málokdy, a proto volím za svůj pořad roku ten, který
mě opravdu rokem provází, pravidelné vysílání ČRo 2 – Praha
Jak to vidí… U dialogu, kterého se zúčastňuji jako tichý třetí
společník, prožívám nesouhlas stejně jako souznění, často se
podivím mnohosti lidí a názorů, ale málokdy přestanu pozorně
poslouchat.
 Jiří
Vejvoda, publicista
Při vší úctě k tomu, co během roku 2010 odvysílal Český
rozhlas, zamířím za svým největším rozhlasovým zážitkem za
kanál La Manche. Poskytl mi jej snad nejvydařenější díl
každodenního cyklu Witness (volně: „Byl jsem při tom“), který
vysílá – a ve zvuku na internet dlouhodobě ukládá – BBC World
Service. Premiéru měl 4. listopadu, přesně patnáct let poté,
co byl při promírové demonstraci na telavivském náměstí
zavražděn tehdejší izraelský premiér Jicchak Rabin. Když
promluvil o jednání v Oslu, které mělo nastolit smír s
Palestinci, ke dvousettisícovému davu, byl mu nablízku mladý
hudebník, zpěvák a skladatel Aviv Geffen. Předtím nemohl
přijít Rabinovi na jméno! Coby rocker, rebel a pacifista
odmítal nastoupit do armády, provokoval baladami typu Pláču
pro svého kamaráda, jež vyprávěla o zbytečné smrti v
nesmyslném boji, a dokonce volal po jednání mezi Izraelem a
Sýrií. Pak se však při diskusním pořadu setkal s Rabinem v
televizním studiu a začal jej chápat a vážit si jej. Proto se
svojí kapelou vystoupil na demonstraci. „Když skončila, v
zákulisí jsme se objali a každý zvlášť, on s ochrankou a já s
kolegy z kapely, jsme se vydali na parkoviště. Zazněly
výstřely, ucítil jsem střelný prach... A bylo po všem, po
nadějích. Brzy nato jsem se s rodinou odstěhoval do Londýna.“
Dokument oslovuje posluchače v několika kontrastních rovinách.
Věcný, střídmý projev moderátorky (a autorky v jedné osobě);
emotivní Geffenova výpověď; archivní záznam ukázek z Rabinova
projevu, nadšení davu, něhy tónů a pak zmatku, jemuž se v
přímém přenosu neubránil ani tehdejší reportér. Byl jsem při
tom trvá jen deset minut – ale co všechno během nich dokáže
sdělit!
Jaroslav Vanča, scenárista
Pozor! Je třeba konečně si přiznat, že trojjediné, brněnské,
ostravské a plzeňské Folklórní notování, jemuž na stanici
Praha neděli co neděli podlehnou snad i mnozí z pozitivně
zdrogovaných vyznavačů partičky historických reportérů kolem
Josefa Veselého a jeho dramaturgicky dosti dobře vedených
Toulek českých minulosti, poslouchají i některé z bývalých
pražských mániček (bať, dostávali jsme se k folklóru skrze
zodpovědnou iniciační práci undergroundových, alternativních
folkáčů typu Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty a Dáši Voňkové).
Mnoho nás takových pohříchu není, to bych je alespoň ze
strážnického festivalu musel znát. Jako Pražák křtěný Vltavou
však s požitkem naslouchám Jaroslavu Krčkovi a Janu Rokytovi,
důvěřoval jsem takto i zemitému folklórnímu moderátorství
Josefa Prudila. Inu, a já neználek se domníval, že už pomalu
začínám být v moravském folklóru doma. Jenže je tu nová
muzikoložka, muzikantka a spíkryně, Magdalena Múčková, a abych
se učil znovu...
 Miloš
Doležal, básník,
redaktor ČRo 3 – Vltava
Z vysílání Českého rozhlasu 3 vybírám desetidílnou četbu na
pokračování ze vzpomínkové knihy Marie Czapské Evropa v rodině
(účinkovala Věra Kubánková) a interpretaci Havrana Edgara
Allana Poa v podání hudebníka a básníka Pavla Zajíčka, v režii
Markéty Jahodové a za vydatné účasti opravdového i
nefalšovaného zvukového mistra Romana Špály.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Příjemných zážitků jsem měl hodně, ponejvíce na „mé“ stanici
Vltava. Mám-li se zmínit o jednom, tedy o pořadu Petra Kadlece
Pražské jaro 1990 (vysílaném v rámci cyklu Akademie). Mnozí si
tenhle výjimečný ročník našeho nejvýznamnějšího hudebního
festivalu pamatujeme – přijeli Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný
a Leonard Bernstein, k tomu pěkná řádka dalších interpretů.
Tehdejší atmosféra byla nepopsatelná, doba stále vzrušená, a
to, co jsme prožívali téměř nevyslovitelné. Petr Kadlec to
však dokázal – a to po dvaceti letech! Skvělý pořad!
 Alena
Sojková,
redaktorka Týdeníku Rozhlas
Člověk už tak nějak přivykl tomu, že v památné dny výročí se
bilancuje, aktéři všech revolucí vzpomínají a média je
oslavují. Jaké to pak bylo osvěžení, když 17. listopadu
věnovala stanice Vltava celodenní vysílání až do ztemnělého
podvečera Siru Charlesi Mackerrasovi. Toho dne by se byl dožil
pětaosmdesáti. Dopolední vzpomínání, které připravil Petr
Kadlec, i podvečerní poslední rozhovor natočený v únorovém
Londýně Petrem Veberem intimně orámovaly hudbu za řízení
Čechám přátelsky nakloněného dirigenta. Tomu říkám sváteční
den!
Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas
Ohlédnu-li se za rozhlasovým rokem 2010, vybaví se mi
především Britský rok na Vltavě – kromě jiného se sklizní z
PROMS a s putováním Petra Vebera Anglií, Skotskem a Walesem ve
stopách známých hudebníků –, listopadový Den s Karlem Hynkem
Máchou na téže stanici a Pestrá sobota na Praze, vydařený
návrat k tradici „titulkového“ rádia v kombinaci s osobně
laděným průvodním slovem a reportážemi Zuzany Vojtíškové či
Tomáše Černého. Zvláštní uznání pak náleží archiváři Jaroslavu
Turkovi za objevy unikátních historických nahrávek – například
s posledním vystoupením protektorátního předsedy vlády Eliáše
nebo s hlasy legendárních reportérů Cincibuse a Kocourka.
Jejich uvedení na Leonardu nebo v pořadu RozHraní na Praze
patřilo vloni k mým nejsilnějším posluchačským zážitkům.
 Vladimír
Karfík, literární kritik
Jak upadá novinová žurnalistika, nelze docenit ranní Mozaiku
na Vltavě: celé dvě hodiny informací, reflexí, autentických
svědectví o živé kultuře těchto dnů. Výkony vlastní rozhlasové
tvorby léta bereme za samozřejmost, jenomže srovnání s tím, co
v tak řečených kulturních programech produkuje televize, nás
denně vyvádí z omylu.
Přemysl Hnilička, publicista
Letos toho bylo na vlnách k potěše mnoho, tak alespoň několik
detailů: strhující a syrová hra Sergiho Pompermayera Uprchlíci
v režii Aleše Vrzáka a s vynikajícími Vladimírem Dlouhým a
Janem Dolanským, povedený hrubínovský večer, skvěle vyvedený
díl Hvězdného prachu s Luďkem Munzarem, který v něm zábavně i
dojemně vzpomínal na Františka Hrubína a Karla Högera a
konečně také premiéra nové hry Daniely Fischerové Nevděčné
děti; hořká hra s Jitkou Smutnou, Danou Syslovou, Bořivojem
Navrátilem a nadějí.
 Ivan
Němec, publicista
Za pozoruhodnou hru považuji Povídku o chlapci a divoké huse
slovenské scenáristky Zuzany Križkové. Příběh o sedmiletém
Tomášovi, který se spřátelí s divokou husou, odráží kus
nelehkého života, v němž se utkává zlo s dobrem, touhou a
láskou. Do vynalézavě upravené hry (dramaturgyně Václava
Lavičková) s klukovským hrdinou (výborný Jiří Köhler) vstupuje
vzpomínková rovina dospělého Tomáše (Ivan Trojan), jejichž
pohledy doplňují komentáře nositele Nobelovy ceny Konrada
Lorenze, zakladatele etologie. Režisérka Hana Kofránková
dokázala s touto trojí perspektivou skvěle pracovat, takže
dochází k působivému prolnutí současného děje se vzpomínkami,
do nichž navíc vstupuje významuplná hudba Petra Mandela.
Kresba Lucie Seifertová
Připravil Milan Šefl |
