|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Přízrak svobody
Všichni milujeme film, ne kvůli Leninovi, který ho prohlásil
za nejmasovější umění, ale kvůli tomu, že nás na dvě hodiny
odnáší tam, kam bychom se nikdy nedostali. S touto myšlenkou
v hlavě jsem si zakoupil v trafice na DVD starší Buňuelův
snímek Přízrak svobody a pustil jsem si ho. To jsem neměl
dělat. Nejen že mě nikam neodnesl, ale právě naopak: s jeho
pomocí jsem se dostal do reality, kterou jsem si dříve až
tolik neuvědomoval.
Buňuel vrší na sebe absurdní situace. Rodiče hledají s pomocí
policie dítě, které stojí celou dobu vedle nich, mniši
pojídají hostie jako chipsy, vrah odsouzený k smrti odchází od
soudu a lidé mu tleskají a tak dále. Nechci se zabývat
výkladem filmu, který už mnozí viděli, chci se jen s vámi
podělit o zvláštní pocit, který se mě zmocnil. Možná se vám to
také už někdy stalo: přečtete knihu, vidíte film a setrváváte
dál v poetice, kterou dílo nastavilo vašemu mozku a srdci. Po
humoristickém románu je vám veselo, po Anně Karenině máte chuť
skočit pod vlak. Ale hlavně: svět kolem je úplně stejný, jako
byl předtím ve vymyšleném příběhu.
Pustil jsem si zprávy v televizi, bylo právě půl osmé, a co
vidím. Vojenská policie je obviněna z toho, že do jejích aut
někdo nainstaloval kradené navigační přístroje GPS. Vojáci se
vymlouvají, že už auta tak koupili, ale věrohodní svědci
dosvědčí, že to není pravda. Policie krade. Buňuelův film
pokračuje. Viděl jsem ještě ten večer, jak škola vítá
dvanáctiletou dívenku, která vyhrála šílenou (maniackou)
televizní soutěž. Děti ve špalíru tleskaly a ředitelka jí
předala kytici.
Absurdní scény pokračovaly. Osmdesát procent lékařů z jednoho
kraje a další z celé republiky dávají výpověď a ministr
zdravotnictví říká: Ať si jdou. Zhroucení systému péče o
nemocné je skoro jisté, ale tady je to jen další kus filmu.
Otevřel jsem noviny, abych se ubezpečil, že je všechno přece
jen normální, a nevěřil jsem svým očím. Nějaký server
WikiLeaks uveřejnil autentické depeše diplomatů, které svědčí
o tom, jak prolhaná je americká zahraniční politika. Místo
toho, aby se vyšetřovalo, kdo lhal, obohacoval se a naváděl
k lumpárnám, spílají veřejní činitelé tomu, kdo tyto informace
uveřejnil na svobodném internetu. Dokonce ho chtějí vyhledat a
zabít. On už se pro jistotu sám ohlásil na policii. Nevím,
jestli udělal dobře.
Absurdní svět je realita a film je jenom komická metafora. Jak
to, že jsme se nepozastavili nad tím, že prezident Bush
souhlasí s mučením, jako by to byla normální věc? Kdo dal
příkaz k tomu, aby se sledovali vedoucí činitelé OSN,
zjišťovaly se intimnosti o jejich životě?
Chcete svobodně letět letadlem? Nechte se ozářit, prohledat,
svléknout. Jinak to nepůjde. To je součást cestování.
Najednou se mi zdá, že se děje něco divného. Kdo ty herce
najal? Kdo režíruje ten film? Ve filmu o české ekonomice a
politice někdo lidem už celé měsíce vyhrožuje, že náš státní
dluh nás položí. Přitom je jeden z nejmenších v Evropské unii.
Předseda vlády se zaměřil na uklízečky a školníky, kterým musí
odebrat část mzdy, přestože už tak s ní nemohou vyjít.
Politikům by se naopak mohlo i přidat. O daních pro bohaté se
zatím nemluví. Nejsme žádní škrti, ale proč máme dát peníze na
Irsko, přestože minimální mzda v Irsku je čtyřikrát větší než
u nás? Musíme dát, abychom hráli podle scénáře! Ostatně, kdysi
jsme dávali na Kubu, pamatujete?
Hra na absurditu je tak pestrá, kolik je oborů lidské
činnosti. Už dávno se nepozastavujeme nad tím, že v emirátech,
kde je celý rok třicet stupňů tepla, potřebují nutně lyžařské
dráhy v obřích umělých zimovištích. Peníze, které si vynutily
vládu nad lidmi, organizují náš život podle svého. S údivem
sleduji dražby obrazů. Modigliani, který téměř umřel hladem –
deset milionů, Gogh, který prodal za život jen jediný obraz –
sto milionů. Člověk se baví, když sleduje toto zvrhlé počínání
v televizních zprávách ze světa i z domova.
Někdo by měl vymyslet reality show, ve které by diváci
uváděli, co je nejabsurdnější. Zaplatit bankám, které
spekulacemi rozkradly miliardy? Uložit si peníze do soukromých
penzijních fondů a pak o ně přijít? Kdo je větší blázen? Ten,
kdo ještě věří, že když zbohatnou milionáři, zbohatne i celá
společnost, nebo ten, kdo chodí každé čtyři roky k volbám a
nechá pak za sebe rozhodovat polovzdělané politiky?
Znám ještě jeden příběh, který pojednává o absurditě. Král si
nechal lichotit a radit od rádců tak dlouho, až jednou uvěřil,
že má na sobě nejkrásnější šat z ničeho. Šel špalírem
poddaných a oni mu tleskali a volali Sláva!, obdivovali
nádheru jeho roucha, přestože na sobě nic neměl. Až pak jedno
nevinné dítě zvolalo: Král je nahý! Všichni se nejdřív
polekali, ale potom se zastyděli, jak mohli být takoví
pokrytci. Bylo to osvobozující. Katarze jako v antických
hrách. Však to byla jenom pohádka.
Ve skutečnosti to bylo tak: Dítě, které řeklo pravdu, odvlekli
rychle z místa činu a zavřeli ho do ústavu. Jeho rodiče
propustili z práce, zůstali potom na podpoře, a protože
nemohli splácet hypotéku, brzy přišli o všechno a stali se
z nich bezdomovci. Škole, do které chodilo inkriminované dítě,
byl odebrán státní příspěvek a učitelům byl snížen plat o
deset procent.
Scénář absurdního filmu, ve kterém hrajeme, je napsaný do
posledního detailu. Každý ho máte před sebou. Pečlivě si
přečtěte stranu 9, 15, 23 a další: Souhlasit se všemi škrty a
reformami. Neprotestovat proti obohacování a rozkrádání.
Pořídit si novou lékárničku do auta. Nezapomenout na zimní
gumy. Zaplatit za uložení peněz v bance. Pořídit si Opencard.
Pořídit si elektronickou zdravotní knížku a počkat, až se jí
podaří fungovat. Nakupovat, nakupovat, nakupovat! (Kdo to
řekl?)
Hrajeme ve filmu a ani jsme to nevěděli. Vedoucí serveru
WikiLeaks se ocitl ve vězení. Někde v ústavu sedí dítě, které
řeklo Král je nahý! Přemýšlí o tom, jakou roli si vybere. Mohl
by z něho být Martin Luther King nebo Kajínek. To se uvidí. |
