|
|
Karel Vachek,
filmový dokumentarista
 Hned
po revoluci v devětaosmdesátém jsem vzala své děti na vaše
Spřízněné volbou. Přišlo mi, že tenhle film nejlépe vystihl
rok 1968, který nezažily.
A víte, že mi ho poprvé uvedli v televizi až v roce 1996?
Několikrát jsem je upomínal, ale oni zřejmě toužili po jiné,
té pravé budoucnosti...
O čem bude váš nový film Tmář a jeho rod?
V podstatě se zabývá mystickým pozadím skutečností. To je asi
vše, co se k tomu dá říct.
Prosím, přece jen povězte trochu víc. Je to dokument?
Nemám rád slovo dokument, na to jsou tady všelijaké dámy,
které v tomto žánru smolí jeden film za druhým, protože
potřebují na lidi šplíchat sentiment. Já bych své filmy spíš
charakterizoval jako analýzy, které jsou udělány tak, aby
v nich byl smích. Ten smíchový způsob používám, protože nic
nelze říct úplně přesně, nic nevíme do dokonalé hloubky. A
když ukážete skutečnost jako směšnou, tím fakticky oznamujete,
co o ní nevíte. Nepoužívám smích, abych se někomu vysmál, je
to pro mě způsob, jak říct myšlenku a zároveň aby z řečeného
bylo poznat, co nevím.
 To
je obecná definice vašich tvůrčích postupů, o tématu ale moc
neříká…
Film začíná sledováním autobusu v Londýně, na němž je nápis
Bůh pravděpodobně není. Pravda je, že čím jsem starší, tím víc
vidím, že existuje obrovská sféra jevů, které nechápeme a
neumíme si zařadit. Náš reálný svět k tomu taky patří – a o
tom ten film je. Název Tmář a jeho rod parafrázuje Klicperův
titul Lhář a jeho rod. Přitom tmářem byl Giordano Bruno, který
viděl vesmír tak, jak ho neviděl nikdo. Věděl, co je světlo a
co je tma. Egon Bondy ve filmu říká: ,Ano, někteří mystici
vidí světlo, jiní se propadnou do nic.? Téma je to úžasné,
jenže my jsme zvyklí, že se objevuje spíš jako senzační námět
v bulvárních časopisech. V mém filmu o něm hovoří spousta
zajímavých lidí, od papeže přes Dänikena, profesora
Nakonečného až k největšímu současnému japonskému básníku Gozo
– zkrátka zvláštní sešlost osobností, které byly ochotny si se
mnou povídat. A já jim vyprávěl o něčem, s čím se stále
nedokážu vyrovnat. Právě teď, ve svém věku, bylo mi sedmdesát.
A když je mi už tolik, dovolím si citovat první verše
z Dantovy Božské komedie: Kde v půli život náš je se svou
poutí, procházet bylo mi tak hustým lesem...
Váš pohled na svět i způsob vyjadřování jsou náročné.
Svět má kvality synchronicity a není tak prostý, jak vypadá
zvenčí. Umění začíná teprve tam, když si uvědomíte, že s vaší
existencí to není tak jednoduché. Pak začnete chápat i takové
fenomény, jako odporné a zlé, protože všechno ve světě má svou
funkci. Ale abych řekl pravdu, já vím, že jsem vlastně nikdy
sám žádný film neudělal, a vždycky se divím, co to je, kde se
vzal rozměr toho „art“, který v mých filmech je...
 Jak
bude Tmář a jeho rod dlouhý?
Zatím to vypadá na tři hodiny dvacet minut. Já vím, mé filmy
jsou nestvůrně dlouhé. Ani nevím proč, prostě se takové
nakonec udělají. Přišel jsem na to, že skutečnost se nedá
vysvětlit anekdotou, novelou, ani jako drama s určeným počtem
figur, které se o něco servou. Má-li se realita popsat, pak
jediná možná je románová forma. Literáti to vědí už dlouho,
věděl to Dos Passos, Joyce, Proust, Romains i Broch a Kraus,
proto psali většinou tlusté bichle. Jinak to totiž nejde,
protože musíte protnout mnoho úhlů pohledu, abyste vytvořila
relativně pravdivý obraz toho, co popisujete. Být jen vtipný
mě nudí. Můžete udělat film na pět minut, to taky jde, ale
bude to vždycky jenom vtip.
Také míváte ve filmech vtipy…
Ano, i v novém mám jeden krásný: Malý člen Hitlerjugend tluče
malého Poláka, a ten polský kluk říká, netluč mě, já budu
papežem. A malý Němec mu odpovídá: Já taky. Vy víte, že to
není pravda o Ratzingerovi ani o tomhle světě. Ale smějete se
jistému pohledu na tu osobnost, protože ten pohled je
pravdivý, byť jen částečně.
 Dos
Passose a jiné autory velkých formátů ale můžeme odložit a
vrátit se k nim zítra, což u filmu nejde. Ne každý divák
vydrží tři hodiny v kině.
Když budete chtít číst bibli, víte, že to není čtení na jeden
večer. Vycházím z toho, že bude-li se někdo chtít dívat na můj
film, musí se k tomu rozhodnout. A rozhodne-li se a je ochoten
pracovat, tak to je můj divák. Když není ochoten vytvářet si
film ve své hlavě, protože mu dávám film příliš komplikovaný,
nic mít v hlavě nebude. Já u všech svých filmů zažil
představení v nacpaném sále, ze kterého neodešla ani noha.
Pokud někdo potřebuje uvolnit své libido, koukat se na
zabíjení nebo na sex, musí jít do jiného kina.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. 12. |
