|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Vánoce mezi psem a vlkem
Coby londonovský hrdina mohl bych sám sobě připadnout, milí
čtenáři, jak jsem se tak – následován vlastním psem – prodíral
nezvykle vysokou vrstvou sněhu, kterého už počátkem adventu
napadlo v celé té naší bezbožné republice jen což. Vy, kdož
jste z Prahy, mohli byste znát onu věkovitou poutní cestu,
lemovanou barokními kapličkami, vedoucí ze Strahova až k
bývalému klášteru v Hájku. Tam dnes téměř ničehož není, tak
jsem si onu každoroční adventní túru otočil, abych našel cíl
v hospodě v Hostivicích, dal si tu pivo a nad ním popřemýšlel,
čím vás na příslušné stránce našeho oblíbeného týdeníku
oslovím. Vánoční fejeton totiž, to je pro autora nadělení
svého druhu, to je závazek, ze kterého nelze jen tak
vybruslit, abych se držel zimní obrazivosti. Zdálo by se, že
takové psaní je svého druhu dárkem pro člověka, který má obsah
vánočních svátků rád a zpochybňuje jen jejich formu, obhajuje
jejich význam, zato však kaceřuje výraz, kterého se mu dnes
dostává. Pro člověka, který – odpusťte trochu vlastní
charakteristiky – cítí se být i ve svém věku alespoň částečně
lyrikem, tedy tím, kdo v sobě čas od času, tu a tam, nalézá až
dětskou radost nad zbylými krásami tohoto světa. Ostatně:
jedna ze zmiňovaných kapliček dosud stojí přímo naproti
břevnovské vile lyrika par excellence, Jaroslava Seiferta. Leč
tak daleko na cestě ještě nejsme. Jsme teprve pár kilometrů za
Hájkem, můj pes patří k plemenům krátkonohým, sněhové nadílky
si takto příliš neužívá, unaveně zapadá do mých hlubokých stop
a v týle cítím jeho průběžně vyčítavé dotazování: „Vymyslels‘
dneska divný výlet, ty můj vůdce smečky! Čenichat pod tím
studeným jednotvárnem se pořádně nedá, ani králičí bobky
neucítíš, skákat jako přes oves také nejde, k čemu je to
celé?!“ „Je to dobré k protažení našich starých kostí, milý
Pickwicku,“ odpovídám mu telepaticky, aniž bych se otočil,
„dobré k tomu, aby se jeden v adventním čase trochu
pozamyslel, něco k něčemu přimyslel, vyaretoval svůj vnitřní
kompas, a zeptal se, stejně jako ty: K čemu je to celé?“
Ó Vánoce, ó Vánoce… Takhle po básnicku se dnes radovat nejde,
to vím stejně dobře jako ty, šelmo jedna psovitá. Vždyť nejde
ani pravdivě psát tak, aby si tím jeden udělal radost. Rád
bych kupříkladu psal žánrové přírodní črty. Trajdám často
přírodou, koukám kolem sebe a ledacos vidím, tak jako třebas
spisovatel Jaromír Tomeček svého času. Jenže tam, kde jsem
loni pozoroval srnčí stádo, vyrostlo přes léto satelitní
městečko, v přístřešku u krmelce jsem zočil válet se injekční
stříkačky, asi tu očkovali zajíce proti chřipce. Je-li toho
tolik, včetně Vánoc, pokaženo, nelze dělat hloupého, jak to
psal tuhle na tomto místě kolega Koudelka. Ptáš se mne, milý
Pickwicku, proč že jsou na světě Vánoce, ausgerechnet pro
takové, jako jsme my dva, pro takové psy pohanské? Nevím sám,
nejspíš pro děti. Jenže večer před první adventní nedělí
nějací ještě dětští smradi, vlčí děti, pobodali jiné děti,
jinde zas jiný vlčí smrad okradl a zbil vozíčkáře. A to se pak
týká nejen těch obětí, ale i jejich blízkých a vůbec všech
lidí dobré vůle. Roste v nich bolest, strach, pomstychtivost,
a to všechno před Vánoci. Takže: zatímco by dítě ve mně rádo
psalo o poezii Vánoc, dospělý nechce být za naivu.
Vždyť i takový vánoční guru, jakého jsme si učinili z Josefa
Lady, je přímo ztělesněním takové podvojnosti života. Ve
světě, naplněném někdy poezií dětské nevinnosti, odbývá se
jindy brachiální násilí hospodských rvaček. A pak také, asi
jsme si toho chtě nechtě všimli, chudí z jeho obrázků jsou tu
už zase mezi námi. Svého času jako by se schovali a teď jim
opět nezbývá, než civět do oken těm, jež osud více obdaroval.
Někdo má holt kliku, a před jiným se štěstí zamklo. Můžeme zde
zabrousit opět k reprezentantům vánoční poezie, tentokrát na
poli hudebním. Nešťastný, chudý a nepochopený Jakub Jan Ryba
oproti statky a úspěchy zaopatřenému Adamovi Michnovi
z Otradovic… Česká mše vánoční proto není menším hudebním
symbolem Vánoc než Chtíc, aby spal. Ale ani o tom mezi námi
nevznikne konsenzus, rapující mládež to bude vidět jinak. A do
třetice, po výtvarném umění a hudbě, přizvěme ku ztvárnění
vánočního tématu literaturu. Jakub Arbes ve Štědrém večeru
bratří Mánesů dojal čtenáře napůl pohádkovým motivem chudého
umělce, citlivějšího nad ostatní, a to i k té němé tváři.
Nebude ono to vlastně naopak, že právě zbytnělá citlivost
zadělává svému nositeli na chudobu až bídu? Ha! Citlivost
totiž sama sebe pasivně neopakuje, leč předmět své účasti
stále nově nazývá a vyhledává. Arbes zde trefil do černého, od
jeho časů jistě už tisíce šupináčů zakusilo takovéto málem
zmrtvýchvstání a na stovky snaživých literátů pointovalo své
vánoční povídky či fejetony právě takto. Jistý můj kamarád se
kdysi na jednom takovém vánočně literárním dýchánku kasal, že
dospěje-li právě čtoucí autor k oné arbesovské pointě, hodí po
něm půllitr i s pivem. Proskribovaná pointa nakonec vskutku
zazněla, leč pivo zůstalo v půllitru a půllitr na tácku,
nejsme tu u nás žádní Villonové.
Ne tak dnešní děti. Dobrodili jsme se sněhem do Hostivic, kde
jsem podle plánu zasedl k pivečku, zatímco Pickwick vyhamounil
od hodné paní výčepní piškot. Nálada v lokále byla však spíše
mrazivá, jakkoli nasycená kamna spokojeně odfukovala.
Předcházející adventní noc se tu šestnáctileté vlčí děti
pokusily „vymlátit hospodu“. Ještě že nevěděly, jak se to
dělá, bylo by více rozbitého skla a tekla by snad krev. Pro
koho jsou tedy ty Vánoce, milý Pickwicku? Pro psy, pro vlky?
Pro ještě nevinné děti? Pro vnímavé a citlivé lidi?
V globalizovaném světě už není kam odvracet zrak. Jaké si
Vánoce udělají jiní, takové je budeme mít i my. |
