Nesmrtelnost a Wilsonův časostroj

Z černé plochy intenzivně září shluky velkých a malých písmen – meE  Eme eeM Emm EM… Před nimi pochoduje panáček s hůlčičkou a za ním pak defilují a poskakují další postavičky v různobarevných blýskavých  fráčcích. Špičatá ramena a šosy připomínají krovky hmyzu. Opona se světelnými písmeny se zvedá a z postaviček se stávají aktéři hry o elixíru, jímž se lze vymanit z času a získat nesmrtelnost.

...z něhož se vymyká jen smrt (Soňa Červená)Postavy Čapkovy Věci Makropulos se v režijním pojetí Roberta Wilsona mění ve stylizované figurky kolotající v časostroji (Vladimír Javorský, Pavla Beretová)...I všechny další vteřiny a minuty nejnovější inscenace pražského Národního divadla, ve které si slavný americký režisér Robert Wilson „posvítil“ na hru Karla Čapka Věc Makropulos, jsou pastvou pro oči. A také pro uši. Pohyby herců se řídí přísnou choreografií, jejich stylizovaná gesta a promluvy jsou přesně synchronizovány s rytmem hudby zkomponované Alešem Březinou a hrané „naživo“ triem umístěným v orchestřišti. Hudbě jsou ostatně podřízeny i neustálé světelné proměny horizontu a scény. Od první do poslední sekvence je proud všech zvuků, pohybů i světla detailně prokomponován. Artefakt odvíjející se před námi v čase je až agresivně  krásný. Není to činohra, není to opera, není to balet, není to proměnlivý světelný výtvarný objekt – je to to vše dohromady. Kinestetický vesmír pulsující na jevišti.

Věc Makropulos je v pořadí třetí pražskou inscenací Roberta Wilsona (v roce 2002 zde režíroval Janáčkovu operu Osud a letos na jaře Káťu Kabanovu). Kritici oceňují její estetické kvality, ale zpochybňují její souznění s Čapkovou hrou. Wilson programově odmítá psychologizující divadlo, a Čapek přitom na psychologii staví: pocity, činy a promluvy jeho postav odkrývají, že smysl lidského života je pevně svázán s jeho konečností. Zvlášť silně si to uvědomuje hrdinka hry, operní diva Emilia Marty, jež díky elixíru mládí získala nesmrtelnost.  Lidské konání se od té chvíle, kdy onen lektvar na dvoře Rudolfa II. vypila,  znovu a znovu před jejím očima opakovalo, a tím pro ni ztratilo smyl a hodnotu.
Wilson razantně seškrtal repliky až na dřeň, smyslu Čapkova dramatu však zůstal věrný. Vyjadřuje ho ovšem nonverbálně. Tím, že divákům sugeruje hledisko nesmrtelné hrdinky. Postavy se mění v groteskní figurky podřizující veškeré své projevy strojovému rytmu času, zpřítomňovaného hudbou a světelnými proměnami scény. Suverénní Jaroslav Prus Miroslava Donutila, roztoužený mladíček Janek Filipa Rajmonta, důležitý Advokát Václava Postráneckého, začínající operní pěvkyně Kristina Pavly Beretové či komický stařík Milana Stehlíka – to nejsou ani tak typy z komedie dell arte, jako spíše loutky (na měnící se horizontále se občas objevují tenké svislé pruhy připomínající drátky oněch loutek) anebo ještě přesněji – oživlí panáčci z Andersenovy pohádky tančící v časostroji své stále stejné tance. Jejich konání je jen věčně se opakujícím kolotáním.
Z palety panáčků-broučků se vymyká hlavní hrdinka a Muž s hůlkou, kterého do hry připsal Wilson. Vladimír Javorský tohoto svého rezonéra, který popisuje prostředí a komentuje dění, hraje jako pouťového vyvolávače. Dikcí občas připomíná Vlastu Buriana a grotesknost posunuje až k frašce.
Emilii Marty ztělesňuje Soňa Červená, která ostatně angažmá Roberta Wilsona v Praze zprostředkovala. Její vznosná štíhlá postava v černých šatech a s ryšavou parukou i sinavě bílé líčení tváře se zdůrazněnýma očima připomíná již od začátku Smrt. Jen ta je opravdu nesmrtelná. Jen ta nás má všechny na drátkách a je mementem našeho konání.
To, co se Čapek snažil vyjádřit slovy a skutky svých postav a co by svou explicitností mohlo dnes působit – přiznejme si – poněkud vyčpěle, to se Wilsonovi podařilo vyjádřit pohybem, hudbou, obrazem, světlem... Jeho inscenace vede ke katarzi. Je nejen krásná, ale i plná smyslu.

Bronislav Pražan, publicista



  Vánoce mezi psem a vlkem   
  Jak to vidí Jaroslav Vanča  
 
  Hrabalova Modrá hvězda  

  Nalaďte si        
 
  Wilsonův časostroj 
  Navštivte