 Ondřej
Trojan,
filmový režisér a producent
Jak jste prožíval dobu normalizace?
Já byl v té době v pubertě. Prožíval jsem spoustu pěkných
chvilek, ale patřil jsem taky k těm, co měli natrženou stránku
patnáct v občanském průkazu, a často jsem se klepal, kdy na to
přijdou. Skoro všechny klukoviny, které jsou ve filmu, jsem
taky dělal. Však mi taky bylo ve filmu dobře, protože jsem
mohl vzpomínat na konec základní školy a na gympl. Jak jsme
chodili s kazeťákem balit holky, jak nám z reproduktoru
hulákali Nazareti, jak jsme sháněli nahrávky...
Cítili jste jako mladí lidé tlak doby?
Jasně, to vlastně ani jinak nešlo. Přitom já v té době neměl
potřebu se striktně politicky vymezovat vůči režimu, ale to,
co nás neustále obklopovalo, nebylo možné obejít. Režim měl
potřebu nás neustále ohýbat. Ta knížečka – občanský průkaz –
byla k tomu vhodným a pro dobu signifikantním nástrojem, byl
to prostředek šílené buzerace a museli jsme ji pořád tahat
s sebou.
Byli jste taky taková klasická česká rodina s dvěma
interpretacemi reality, kde všichni věděli, jak je to
doopravdy, ale ve škole že se to musí říkat jinak?
Ani ne. Naši nebyli až tak vystrašení, aby mě pořád
napomínali, ať proboha někde něco neprokecnu, to spíš máma
brzdila tátu, který měl v devět večer u otevřeného okna
hlasitě puštěný Hlas Ameriky.
Hlavní postavy filmu jsou vaši vrstevníci, mohl jste tedy
nejen vzpomínat, ale i sáhnout do vlastních zážitků
z teenagerských let.
Mých vkladů je tam opravdu hodně. Hlavní postavy poslouchají
stejné hudební skupiny jako kdysi my. Nebo třeba to, jak se
kluci zdravili – jejich „těpéro“ je sklepácký pozdrav, který
jsem na kluky přenesl. Anebo název Cinglák – tak se jmenoval
kopec v Podolí, kam jsme chodili sáňkovat a později jako
puberťáci už za jinými aktivitami. Natáčelo se pak sice na
jiném místě, ale ten vršek jsem pojmenoval stejně.
Původní Šabachova předloha se odehrává od šedesátých až do
počátku devadesátých let, ve filmu se ale smrskla na čtyři
roky. Proč ta redukce?
Natočit celý román nejde, vždy je třeba pro film vybírat, což
udělal Petr Jarchovský. Zfilmovat celý děj by bylo i
realizačně náročné. Museli bychom například obsadit role
hlavních hrdinů více herci.
A navíc mohl hlavní hrdina zůstat průvodcem děje...
Ano, měl jsem radost z toho, že se ve scénáři podařilo
zachovat deníkovou formu a osudy postav se na sebe pěkně
nabalují. V důsledku to má ten efekt, že se divák může
emotivně napojit na všechny postavy, což při klasickém
vyprávění není možné.
Politika ve filmu je sice v pozadí příběhu, ale prolíná vším.
Přesto říkáte, že jste nechtěl natočit politický film…
Víc mě zajímaly prototypy charakterů, které se v sedmdesátých
letech různě ohýbaly. Nejpolitičtější scéna ve filmu je pro
mne kárné řízení na stranickém výboru s učitelkou Pivoňkovou.
Myslím, že to je koncentrace doby v celé její pitomosti. Mám
tu scénu rád.
Jak těžké bylo najít hlavní představitele?
Byla to fuška, ale já měl oporu v tom, že jsem ve svém prvním
filmu Pějme píseň dohola točil s neherci, a tak už jsem tušil,
co od kluků v tomhle věku mohu očekávat. Podřídil jsem tedy
natáčení jejich možnostem. Točili jsme chronologicky v průběhu
celého roku, což nám taky pomohlo, kluci se postupně uvolnili,
skamarádili se s kamerou, která jim nejdřív překážela. Mladí
lidé za rok puberty vyspívají rychle a byl cítit i posun
v jejich intelektu, některé věci si srovnali v hlavě a taky
samozřejmě fyzicky vyrostli, takže působí na konci filmu
vyzráleji, aniž to museli hrát. Šlo mi hlavně o to, aby ve
filmu byli bezprostřední.
Školil jste je nějak předem?
Pouštěl jsem jim hudbu, která se v té době hrála, scházeli
jsme se ve „čtyřkových“ hospodách jako tehdy my. A učil jsem
je třeba říkat „ty vole“, teď už si tak totiž kluci moc
neříkají. Leccos se o té době dozvěděli i od svých rodičů.
Takže nešli na plac úplně nepřipravení a já se zájmem
pozoroval, jak je ta doba nakonec zaujala.
Jaké má podle vás Občanský průkaz adresáty?
Ten film jsem točil, jako bych ho dělal pro své syny, kterým
je dnes kolem dvaceti. Chtěl bych, aby ho viděli. Ale věřím,
že si na film zajdou čtyřicátníci i ti starší.
Co říkáte těm, kterým se ta doba líbí a na podobné filmy míří
z nostalgie?
Blbost režimu a těch, kdo ho reprezentovali, byla samozřejmě
bezbřehá, ale je pochopitelné, že generace dnešních
padesátníků má na tu dobu i hezké vzpomínky. Prožívali první
lásky, byli mladí, to je vždycky pěkné. Jiní si zase
vzpomenou, že tehdy měli proti čemu revoltovat, že se sem
pašovaly desky ze Západu – však i já se pamatuju, jak nám ta
elpíčka tenkrát voněla. Takže pro mnohé je to takový
hořkosladký věk blbosti, zlosti, legrace, násilí – a vedle
toho i radosti. Jezdilo se na chalupy, existovaly různé
partičky, chodilo se na čundr. A vlastně bylo jedno, co se
děje okolo.
Bývá mezi filmy, které točíte, dlouhá pauza proto, že vás
málokdy osloví nějaké téma, nebo máte spíš hodně práce jako
šéf produkční firmy?
Pravda je to druhé. Když chcete uživit firmu, musíte natočit
aspoň jeden celovečerní film ročně, aby se udržela kontinuita
práce s lidmi, se kterými jste zvyklý pracovat, Potřebujete
tedy dělat i projekty jiných režisérů. Abych si uvolnil ruce
pro své vlastní filmy, musel jsem některé produkce vzdát,
jinak bych se už k vlastní práci nedostal. To víte, že jsem
měl chuť natočit i jiné filmy, ale nedalo se to stihnout.
Jako producent tedy musíte vždy něco vzdát, abyste mohl
režírovat?
Je to tak. Ale i producentská práce mě hodně baví. Nicméně
doufám, že mezera mezi Občanským průkazem a dalším filmem už
nebude tak dlouhá jako po Želarech.
Agáta Pilátová
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. 12. |
