|
|
 Čirá
krása Tara Fuki
Ženské violoncellové duo
Tara Fuki patří k ozdobám hudební
alternativy už deset let. A nejen na české scéně. Od svých
začátků se Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz bez obav
vydávají do blízkého i vzdálenějšího zahraničí, a tak jim už
naslouchala bez přehánění celá Evropa, včetně publika na
veletrhu Womex v Seville, kde vystoupily jako vůbec první
česká kapela.
Když se Andrea Konstankiewicz před pár lety provdala do
Francie, ubylo koncertů a samozřejmě se zkomplikovala i
samotná existence souboru, k níž neodmyslitelně patří i proces
hledání a nalézání nových tvůrčích cest v muzikantských
zkušebnách v důsledku vedoucí ke vzniku nových nahrávek. Dora
a Andrea se naštěstí nerozešly a jejich nové album Sens
(vydavatel Indies Scope) je mimo jiné důkazem, že umělecké
partnerství může v době vzmachu moderních komunikačních
technologií dobře fungovat i na dálku.
Zatímco předešlá, v pořadí třetí deska Auris vykročila také
díky řadě přizvaných
 hostujících hudebníků až k probarvené
fúzi jazzu, vážné hudby a world music, na čerstvé nahrávce
jako by protagonistky zavelely čelem vzad. Žádní hosté, jen
dvě cella a navrch zvukové smyčky a další efekty (pravda, v
jedné ze dvou čistých improvizací alba zaslechneme i
perkusivní nástroj hang). A taky žádné žánrové výšlapy, naopak
– návrat k romanticky rozevlátému dialogu nástrojů a hlasů,
melancholickému souznění s polskými texty Doroty Barové a
oběti Varšavského povstání Krysztofa Kamila Baczyńského, jehož
verše zhudebňují Tara Fuki rovněž odedávna.
V písních Moje serduszko či titulní skladbě dosahuje jedna z
našich nejpozoruhodnějších formací působivosti srovnatelné jen
s nejlepšími skladbami z dosud nepřekonaného prvního alba
Piosenki do snu. Tara Fuki jsou v těchto uhrančivých
okamžicích synonymem pro čirou krásu.
Milan Šefl
Foto Mi Vejnarová
|
