|
|
 Andrea
Hanáčková,
publicistka
Vášnivý šlechtic divadla
Jsou to tři roky, co zemřel Josef Vinklář, herec velkých rolí
v Realistickém a Národním divadle a mnoha menších rolí ve
filmech a televizi. Dokument, který o něm pro ČRo 2 – Praha
připravila Kateřina Ondroušková, načrtl Vinklářův portrét
laskavě, s úctou, a přitom již s možností odstupu a celkového
pohledu na tvorbu „elegána a velkorysého člověka“, který žil
s divadlem a pro divadlo.
Kateřina Ondroušková natáčí dokumenty o divadle více než deset
let. Umí jako málokdo v českém rozhlasovém prostředí připravit
montáž výpovědí, svědectví, archivních záběrů, zvukových
dramatických a literárních ukázek. Pracuje i s filmovým a
televizním zvukem, stejně jako se záznamy inscenací. Daří se
jí srozumitelně a bez nutnosti autorských titulků a komentářů
řadit záběry tak, že jeden dává smysl druhému, navzájem se
doplňují, tvoří přirozený kontrapunkt a vytvářejí sytý obraz
osobnosti.
Jako respondenty si autorka vybrala herečky Báru Hrzánovou a
Taťjanu Medveckou a herce Miroslava Donutila. Zatímco
vzpomínky a reflexe ženských kolegyň jsou plné detailů, důvod
výběru herce mi poněkud unikl. Donutil hovoří o Vinklářovi
uctivě a poměrně obecně. Zajímavé konotace hercova osobního a
pracovního života dodal do pořadu režisér Michal Dočekal
především v ohlédnutí za beckettovskou inscenací Krapp aneb
Poslední páska z roku 2003. V této části dokumentu se podařilo
spojit popis hereckého výkonu, informace o tom, že si Vinklář
psal celý život deník, a doklady jeho totálního zaujetí pro
aktuálně zkoušenou roli. Podobně zapracovala autorka i
vyprávění o lásce k výtvarnému umění a množství přátel, o něž
herec velkoryse pečoval. Kritickou distanci Vinklářova
hereckého umění nabídly poučené vstupy divadelní kritičky
Radmily Hrdinové. Díky ní můžeme postupně sledovat růst
neproškoleného kandrdase v hráče psychologických charakterů,
pro něhož dramatik Oldřich Daněk psal role ve svých hrách ze
sedmdesátých let.
Upřímně řečeno jsem po dvaceti minutách „oslavného“ pořadu
docela trnula, protože mám Vinkláře svého dětství spojeného
především s normalizačními filmy a seriály a kromě detektiva
Boušeho a doktora Cvacha mi před očima naskakuje řada
anonymních soudruhů, které v životě odehrál. Říkala jsem si (v
duchu s Janem Rejžkem), zda i dokumentaristika podlehne étosu
nekrologů a ožehavému tématu se vyhne. Nikoli, dokument tato
fakta nepomíjí, i když o nich referuje poměrně cudně. Člověk
posedlý herectvím natolik, že je ochoten spolupracovat
s jakýmkoli režimem – i tak by mohla znít charakteristika
herce Vinkláře, který si zřejmě doživotně nesl stud i za své
prorežimní vystoupení z října roku 1988 na Václavském náměstí
po boku nejvyšších komunistických potentátů. V tomto směru
zůstává autorka dlužna vysvětlení nepamětníkům, Vinklářovo
dvacetileté normalizační působení zmiňuje jakoby mimochodem.
Nejde mi o žádné morální soudy, jen o prosté pojmenování toho,
co se stalo. „Ten nešťastný Václavák“ je jako událost takto
označená už dnes nečitelná. Je příznačné, že ještě dvaadvacet
let poté hledáme různé eufemistické postupy, jimiž lze popsat
fakta.
Nesrovnatelně větší prostor získávají charakteristiky Josefa
Vinkláře jako „osamělého člověka, který se bál samoty“, herce
„fortelně udělaných figur“, „malýho, silnýho, zabejčenýho“. |
