|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Retro 2010
V poslední době jsme si zamilovali retro, ten příjemný návrat
do minulosti, a s velkou nostalgií vzpomínáme na všechno, co
nás před lety provázelo životem. Viděl jsem nedávno kousek
televizního seriálu Vyprávěj! a úplně mě to odrovnalo. Jak je
to všechno milé a sympatické! Je to úžasné, že nám moderní
médium v tomto drsném světě umožňuje připomenout si krásné a
neopakovatelné zážitky. Znovu jsem viděl cigarety Lípa, které
jsme za dvě koruny vykuřovali na chodbách filozofické fakulty
(džunky a globusky jsme ignorovali). Nebo procházky po
Václaváku v košilích, kterým se říkalo švédky, na horách
větrovky a tak dále. Samozřejmě se občas vloudí i chybička do
příběhů ze vzdálených časů: v sedmdesátých letech už nebyly
potravinové lístky a Rudolf Slánský už tehdy nebyl generálním
tajemníkem komunistické strany. Ale jinak všechno sedí jako
přibité.
Mám spoustu kamarádů a kamarádek, kteří píší všelijaké
televizní novely. Musí se jich napsat hodně, a tak nemají o
práci nouzi. Jeden z nich je tak pilný a výkonný, že je
s prací brzy hotov a píše si, jak se říká, do zásoby. Dřív se
tomu říkalo psát „do šuplíku“, ale týkalo se to jen zakázaných
prací disidentů a nepřátel režimu. Dnes jsou autoři vedeni jen
komerčními cíli.
Přítel spisovatel měl takový nápad. Udělá si do foroty seriál,
který nabídne až za deset patnáct let. Napíše, inspirován
úspěchem retroseriálů, takový cyklus příběhů o naší době,
ovšem „retro“, tak jak na naši dobu budou vzpomínat pamětníci,
kteří se dožili.
Bylo to úžasně napsané. Točilo se to samozřejmě kolem jedné
rodiny, myslím Novákových, což je základní předpoklad, aby se
mohly ozřejmit charaktery, zkonstruovat zápletky, vyostřit
nejrůznější vztahy mezi zúčastněnými osobami, jejich lásky,
nevěry, přešlapy, závislosti, úspěchy a neúspěchy v práci,
kariéra, děti a přátelé, prostě aby si divák přišel na své.
Ale pak ta atmosféra doby! Přirozeně se většina scén
odehrávala v obchodních střediscích při nákupech, na módních
přehlídkách, na technopárty, v létě v Turecku u moře, v zimě
v Alpách, zkrátka, kde už se tak nejvíc lidé vyskytují (lépe
řečeno vyskytovali, protože to bylo, jak jsem už řekl, retro
z roku 2010, ale vysílat se bude o patnáct let později).
Vystupovaly tam různé osobnosti, aby příběhu dodaly ráz
autentičnosti a pravdivosti. Byl tam Rath s Kalouskem jako dva
kamarádi ze sněmovny, dobrák Topolánek. Jako lidumil byl
vylíčen ministr Julínek se svými směšnými třicetikorunovými
poplatky ve zdravotnictví, které vybojoval proti třiceti pěti
nebo čtyřiceti korunám, prosazovaným nepřejícími dravci.
V jednom dílu byl hlavním hrdinou hodný kapitalista Bakala,
který rozdával potřebným lidem byty, a jehož ústředním lidským
tématem byla nezkrotná láska k ředitelce Miss ČR Maláčové.
Vůbec byznysmeni a bankéři představovali zvláštní sortu lidí,
kteří sledovali jen prospěch obyčejných občanů. Zaujal mě
případ jednoho bankéře, který šel tak daleko, že ho ostatní
bankéři začali napadat. A to mu šlo jen o to, aby dlužník,
který chce splatit svou půjčku dříve, než si dohodl, nemusel
za toto předčasné splacení skládat tvrdé penále. Byl to
bojovník, ale nakonec neuspěl.
Ptal jsem se svého přítele – autora, jestli není případ
s hodným bankéřem trochu lakováním na růžovo. Ale svěřil mi
argument, který mě přesvědčil. Víš, řekl, uvědom si, co si
řeknou za patnáct let diváci o této době. Byli jsme přece
mladí, prožívali jsme svoje lásky, měli jsme právo na hezký
život. Pamatujeme si hlavně příjemné věci a vzpomínáme na
hodné lidi, kterých bylo přece i v té době (rozumí se v naší
době) plno. Musel jsem souhlasit. Taková už je lidská povaha.
Seriál se ovšem motal i kolem kultury. Vystupoval tam významný
sběratel obrazů Vladimír Železný, který nebyl vylíčen ani jako
zloděj, ani jako původce demoralizace národa prostřednictvím
televize Nova. Dokonce ve spojení se známým galeristou
Knížákem zakoupil za své poctivě nabyté peníze od státu
Muchovu Slovanskou epopej, zachránil ji před agresivními
Moravany, a tak se stali oba, Železný a Knížák, miláčky
národa. Autor zachytil v seriálu i další národní ikonu,
zpěvačku Lucii Bílou, která se však při divoké jízdě noční
Prahou s Václavem Noidem Bártou těžce zranila při nárazu do
sloupu v tunelu Blanka. Jak říkám, retroseriál měl i svá
dramatická místa. K těm nejdojemnějším patřila kapitola o
požáru O2 Arény. Lidé z celé České republiky posílali finanční
příspěvky, ze kterých mohla být Aréna znovu postavena. Scénu
korunoval výstup bezzubé babičky z Pelhřimova, která dala na
Arénu poslední penízek, jen aby se v ní mohl konat ve
stanoveném termínu koncert kapely Visací zámek.
Zdálo se mi jen, že v posledních dílech příběhu kamarád jako
by přitvrdil. Osobní vztahy Novákových ustupovaly pomalu do
pozadí a na scéně se čím dál víc objevovaly postavy známé
z byznysu a z politiky. Také poněkud nepochopitelně se
vyskytovaly společně na jednom místě celebrity, které už dávno
k sobě nepatřily: Stanislav Gross, Kožený, Václav Klaus,
exministr Němec, Barták, několik ředitelů a exředitelů bank a
firem, exprimátor Bém a Radovan Krejčíř. „Proč mají všichni
předepsané jednotné oblečení?“ zeptal jsem se. „To chceš říct,
že se brzy začnou nosit zase masově tepláky?“ Přítel jen
věštecky pokýval hlavou. V dialogové části scénáře to bylo
samá dlouhá řeč, prošpikovaná právnickými termíny, skoro se
nedostalo na živé rozhovory nebo rychlé akce.
„To se asi divákům líbit nebude,“ protestoval jsem. „Víš, že
jsou zvyklí hlavně na akční filmy.“
„Ale bude,“ tvrdil autor. „Myslím, že přesně na to lidi
čekají. Závěr seriálu se odehrává před soudem a ve vězení. A
to jsou přesně místa, kde je příběh nejdramatičtější.“
Tím mě, přiznám se, zaskočil. Neuměl jsem si představit, že by
naše doba s něčím takovým přišla, abychom na to mohli ještě po
letech s láskou vzpomínat.
„Neboj se,“ uklidnil mě přítel, „jmenuje se to sice Na každého
jednou dojde aneb Boží mlýny, ale nikomu se nic nestane.“
„Jak to?“
„Je to přece jenom seriál.“ |
