Jan Burian,
písničkář a spisovatel

Jaké to je, když tak čilý člověk jako vy, musí ulehnout a nevycházet z domova?

Já tu svou vlastnost, kterou nazýváte „čilostí“, většinou nazývám „kavárenské povalečství“, takže teď se můžu legálně válet... Možná jsem dokonce víc soustředěný, než normálně bývám...

Vaše dočasná fyzická indispozice nicméně možná přinese radost čtenářům rozhlasového časopisu – právě v čase vašich zdravotních obtíží se zrodil nápad na seriál Zpěvník Jana Buriana. Na co že se to můžeme od 1. čísla nového ročníku Týdeníku Rozhlas těšit?

Stýskalo se mi po fejetonech, rád bych je teď psal k vám a napadá mě hodně témat, která souvisejí s mým řemeslem písničkáře a vůbec s postavením písničky jako žánru v našem světě – má to ještě smysl nebo ne, a tak podobně... Uvidíme, sám se nechám překvapit, kam mě ta práce zavede...

Jako pravidelný autor nevstupujete na stránky Týdeníku Rozhlas poprvé. Před pár lety tu vycházel váš seriál profilů kolegů ze sdružení Osamělí písničkáři, který jste před lety založil. Jakpak se dnes spolku daří?

Dobře. Kromě pravidelných společných koncertů, o které se v Kaštanu vždycky dělí čtyři písničkáři tak, aby si nejen zahráli, ale mohli si i popovídat, máme na stejném pódiu každý rok svůj festival. Také se dvakrát ročně – před Vánoci a před prázdninami – scházíme, sedíme na jevišti a kromě vyprávění, co je nového, každý vždycky něco zahraje. Je to víceméně společenská záležitost a já to, že to moje kolegy baví, a dokonce se na to těší, považuju za velký úspěch. Spousta skvělých a talentovaných lidí se tak mohlo vzájemně seznámit, někteří teď dokonce spolupracují, už o sobě vědí. To je opravdu důležité. Vědět, že písnička pořád ještě žije jako umělecký žánr, i když by si to posluchači, krmení kýčem a komercí, možná myslet nemuseli.

Naposledy jste se soustavnější žurnalistikou prezentoval v rubrice Deníku Pražský chodec. Fejetonové příspěvky jste pak shrnul v knize Přízrak v nákupním středisku. Jak jste se při spolupráci s novinami vyrovnával s neodkladnou hrozbou termínu uzávěrky?

Trvalo to dva roky, každý týden jeden fejeton. Naučil jsem se být pořád ve střehu, víc se dívat kolem, vnímat všechny možné podněty a vypracovat si v sobě takový systém, abych se nemusel bát, že nebude o čem psát. Od samého počátku jsem se snažil být nadčasový. Párkrát jsem sice volal do redakce, že potřebuji ještě pár hodin nebo den času, ale vždycky jsem to nakonec stihl, aniž bych musel v noci budit známé a nechat si vyprávět, co se jim stalo, abych měl o čem psát.

Žurnalistiku jste vystudoval. Jak na vás dnes česká média působí – zneklidňují vás, nebo už jen znechucují?

Jak která. Odpuzuje mě skutečnost, že si řada lidí opravdu myslí, že informace je zboží a podle toho s ní zacházejí. Věřím na odpovědnost, potřebu vzdělávání, na výchovu čtenářů, celkovou kultivaci, jazykovou kulturu, slušné a kolegiální chování. Ten, kdo si to nemyslí, mě vlastně nezajímá. Spíš se musím bránit, abych moc nedával najevo, jak si děsivě nevážím lidí, kteří posluhují byznysu a prodávají svoji svobodu a schopnosti. Co naplat, že kolem poskakují ve značkových oblecích, je mi jich líto. Žurnalistika je pro mě hezká a chytrá holka a ne coura, která jde s každým, kdo jí zaplatí...

Není to tak dávno, co Česká televize odvysílala dvě řady vašeho pořadu Burianův den žen, který vzbudil mnoho protikladných reakcí. Počítal jste s tím, že se po letech nekonfliktního Posezení s Janem Burianem v dalším ze svých televizních „angažmá“ dostanete do pozice muže, kterému je spíláno?

U určitého primitivního diváctva či u pisatelů anonymů mě to nepřekvapilo, spíš mě zarazilo kolik lidí se už neumí dívat a poslouchat, co se skutečně říká a reagují na něco, co třeba vůbec nebylo vyřčeno. Nebo kolik z nás reaguje podrážděně na jednoduché otázky: Proč děláte zrovna tohle a právě tímto způsobem? Já přece, když něco dělám, jsem připraven si to i zdůvodnit, zvlášť když přistoupím na to, že o mně bude někdo natáčet pořad. Kolik lidí je ovšem překvapeno, když se jich zeptáte na něco jiného, než co mají v plánu a kam pojedou na dovolenou, to jsem netušil.

Pořadem Burianův den žen jste na čas opustil poměrně úzkou škatulku menšinové kultury a konfrontoval se s myšlením a očekáváním většinového televizního publika. Jaká to byla zkušenost, co jste se dozvěděl – třeba i o sobě?

Nějak se mi nechce smiřovat s myšlenkou, že většinový divák je primitiv, který je nanejvýš schopen konzumovat reklamu a jít si podle ní něco koupit. Takhle se s ním totiž dost často zachází. I veřejnoprávní média většinou rezignovala  a jejich šéfové si zřejmě myslí, že si lidé platí poplatky proto, aby s těmi penězi oni udělali nějaké úžasné obchody a vydělali hromadu peněz. My, co platíme poplatky, jsme podle nich jenom nějací přitroublí sponzoři jejich obchodních aktivit. Nechápou, že si prostě prostřednictvím těchto poplatků připlácíme především na kvalitní informace a vzdělání.   Ověřilo se mi, že ten váš takzvaný většinový divák, je mnohdy citlivější a chytřejší, než si o něm často samozvaní kapitáni zábavního průmyslu myslí. Lidé chtějí diskutovat, chtějí si ujasňovat názory a pěstovat vkus, ale vedení veřejnoprávních médií je ujišťuje, že se vlastně chtějí hlavně bavit a hrát pitomé hry na „konzumenty“ a „výrobce“ pořadů a že nejdůležitější je takzvaná sledovanost.

Když jste před několika lety natočil album písňových příběhů „ze života žen a dívek od sedmnácti do osmdesáti let“ Dívčí válka, následovala posléze deska tematicky opačná – Muži jsou křehcí. Neuvažoval jste o tom, že by Burianův den žen vystřídal obdobný cyklus na mužské téma?

Ale ano, námět na Burianův den mužů v České televizi leží už dlouhé měsíce. Ale dramaturgie tam má jiné starosti – třeba zjistit, který herec dobře tančí a tak... Tak čekáme, až zas někdy dotančí...

Milan Šefl

Foto Indies MG, archiv

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 30. 11.



  Retro 2010   
  Jak to vidí Petr Koudelka  
 
  Duch a tělo Pinkavy a Bolfa  

  Navštivte        
 
  Bytosti zvané houby 
  Téma